Proč odvolací soud potvrdil osvobozující rozsudek ve věci havárie Trojské lávky

Statická a dynamická zatěžovací zkouška v roce 1984 a 1985 po dokončení lávky neukázala na žádné odchylky a chyby v konstrukci.
Statická a dynamická zatěžovací zkouška v roce 1984 a 1985 po dokončení lávky neukázala na žádné odchylky a chyby v konstrukci. "Lávka, kterou jsem před 40 lety vyprojektoval, není ta, která se v roce 2017 zřítila," uvedl ve své obhajobě prof. Jiří Stráský.

Přinášíme výběr z odůvodnění Městského soudu v Praze, kterým byli ve věci havárie Trojské lávky definitivně osvobozeni prof. Jiří Stráský a Ing. Antonín Semecký. Rozsudek se stal na konci minulého roku pravomocný. Mezi havárií a zprošťujícím rozsudkem uplynulo pět let. Pro oba neoprávněně obžalované to bylo dlouhé a těžké období. Přitom podle osvobozujícího rozsudku bylo jejich stíhání od počátku vystavěno na nesprávné hypotéze a nevhodném vyšetřovacím postupu.

Městský soud v Praze na veřejném zasedání konaném 20. září 2022 Usnesením č.j. 9 To 189/2022 zamítnul odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podané proti osvobozujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. března 2022 v trestní věci obžalovaných prof. Ing. Jiřího Stráského, DSc., P.E. a Ing. Antonína Semeckého.

Dovolání nebylo podáno a osvobozující rozsudek nabyl právní moci na konci roku 2022, tedy pět let po havárii Trojské lávky.

Z návrhu obžaloby

Obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 17. února 2020, sp. zn. 2 ZT 29/2019 byla podána pro tyto skutky:

Obžalovaný Jiří Stráský jako zodpovědný projektant v roce 1983 vyprojektoval stavbu „Lávka pro pěší přes Vltavu v Praze-Troji“, konstrukčně řešenou jako předpjatou konstrukci z železobetonových prefabrikátů o třech polích, nesených systémem předpínacích lan, s kyvnými monolitickými podporovými pilíři o celkové délce 249,20 m a šířce 3,18 m. V rozporu s v té době platnými normami nezapočítal ve statickém výpočtu vedle hlavního zatížení i vedlejší zatížení a vlivy, jako je zatížení větrem, zatížení teplotou propočítal pouze s velmi nízkou hodnotou. Do projektové dokumentace ani do technické zprávy neuvedl technologický postup injektáže kabelových kanálů předpínacích lan, nenavrhl odvzdušnění kabelových kanálů na nejvyšším místě, ale pouze v bočním čele vnitřní podpěry, kde neplní svou funkci, navrhl uložení nosných kabelů tak, že se mezi sebou a nad sebou dotýkají, což zapříčinilo to, že nedošlo k dokonalému obalení vložek předpínací výztuže injektážní maltou po celé délce kanálku a po celém jejím povrchu. Dále jako projektant řádně nevykonával autorský dozor, čímž došlo k nekvalitnímu provedení prací na stavbě, s následkem nedostatečné ochrany předpínací a nosné konstrukce lan betonem a cementovou injektáží před korozí. V technické zprávě jednostupňové projektové dokumentace uvedl, že vlastní konstrukce nepotřebuje údržbu.

Obžalovaný Antonín Semecký jako vedoucí oddělení mostů společnosti TSK p.o., ačkoli měl k dispozici výsledky 10 prohlídek zaměstnanci TSK a výsledky 28 prohlídek, 15 posudků a zkoušek zadaných společností TSK p.o. za období od roku 1995 do 2. prosince 2017, které opakovaně upozorňovaly na havarijní a nevyhovující stav „Lávky pro pěší přes Vltavu v Praze-Troji“, a na základě těchto výsledků mu bylo známo, že lávka je ve špatném, až havarijním stavu, který je dle platné normy uváděn ve stupnici V–VII, a že nebyl dodržován zákaz použití posypových solí k údržbě, ačkoli tento byl uveden i v jednostupňové stavební dokumentaci, dále nezajistil posouzení zatížitelnosti lávky.

Nesprávně zhodnotil stav mostu, nezajistil provedení statického přepočtu a ověření spolehlivosti lávky, tedy v době, kdy již byla lávka hodnocena jako havarijní, nezabezpečil údržbu a opravu nosných prvků, nezajistil zesílení konstrukce a nepřijal opatření pro omezení přístupu chodců nebo jiná další opatření, kdy v důsledku chyb v projektu a konstrukci lávky nebyla ocelová lana dostatečně chráněna proti korozi, vlivem zatížení větrem došlo k rozevírání spár mezi segmenty stavby, porušení hydroizolace mostovky s následným zatékáním do konstrukce a napadení nedostatečně chráněných ocelových lan korozí v různém stupni, jejímž následkem došlo ke ztrátě únosnosti předpínací výztuže.

Při špatném vyhodnocení stavu lávky a vzhledem ke provedeným opravám, které nevedly ke zvýšení zatížitelnosti, došlo dne 2. prosince 2017 kolem 13:20 hodin v Praze 7-Troji, mezi Císařským ostrovem a ulicí Povltavská, k přetržení mostní konstrukce mezi segmenty č. 35 a 36 a zřícení předmětné lávky do Vltavy v okamžiku, kdy se na ní nacházely čtyři osoby, které utrpěly poranění. Tím měli obžalovaní spáchat přečin obecného ohrožení z nedbalosti.

Soud prokázal, že Trojská lávka byla před 40 lety řádně navržena, a původního projektanta prof. Jiřího Stráského osvobodil.

Z osvobozujícího rozsudku pro původního projektanta profesora Jiřího Stráského

V případě obžalovaného prof. Ing. Jiřího Stránského, autora díla, bylo třeba zabývat se tím, zda projekt stavby byl chybný (jak tvrdila obžaloba), zda byl povinen vykonávat autorský dozor, zda jako autor ručil za stavbu provedenou podle jím zpracovaného projektu, ač stavba byla provedena jinou stranou a ač postupem času v důsledku úprav a oprav již dílo dávno neodpovídalo stavbě tak, jak byla zkolaudována. Bylo tudíž třeba uvážit, zda lze autora činit zodpovědným za stavbu, kterou provozuje a spravuje jiný subjekt, za stavbu, která je v čase měněna následnými stavebními úpravami a opravami, o nichž autor není informován, která je v zimě udržována v rozporu s tím, co autor stanovil, a zda lze dovozovat jeho trestní odpovědnost za stav stavby za situace, kdy vlastník, resp. správce stavby není povinen autora informovat ani o úpravách a opravách (a to i zásadních), ani o výsledcích řádných či mimořádných prohlídek a kdy autor nemá ani právo, ani povinnost dohlížet po dobu provozu díla, jak je s ním nakládáno v nejširším slova smyslu.

V případě obžalovaného Ing. Antonína Semeckého, který byl vedoucím oddělení mostů společnosti TSK p.o., tj. byl zástupce správce díla, bylo nezbytné zaměřit pozornost především na to, zda prováděl prohlídky správně, zda odpovídalo ohodnocení stavu mostu při prohlídce skutečnému stavu, zda umožňovala konstrukce stavby, aby při prohlídce byla včas zjištěna míra rizika, zda označení stavu za havarijní znamená automaticky uzavření mostu, zda ve svém postavení mohl ovlivnit reakci správce, potažmo vlastníka na zprávu o prohlídce, zda mohl ovlivnit způsob, jakým bylo dílo udržováno, a konečně zda mohl rozhodnout, zda, jak a kdy bylo či bude dílo opravováno.

Jak vyplývá z rozsáhlého spisového materiálu, obžalovaný prof. Ing. Stránský nebyl poté, co dílo bylo zhotoveno, nikdy přizván, osloven, když probíhala rekonstrukce (v letech 1998–1999), když byl most poškozen povodní (v roce 2002), ani když byla zjištěna koroze nosných ocelových kabelů (v roce 2014).

Při povodních v roce 2002 byla Trojská lávka zcela pod vodou. Ve středu lávky - v místě budoucí havárie - se zachytilo velké množství odpadů a naplavenin, které velmi pravděpodobně lávku poškodily. Foto: letecký snímek ČTK

Provedenými důkazy nalézací soud najisto dospěl k závěru, že státní zástupce unesl důkazní břemeno pouze v části, v níž označil tohoto obžalovaného jako osobu, která vyprojektovala stavbu. V ostatních bodech popisu skutku, v němž dovozoval státní zástupce pochybení na straně obžalovaného ve stručnosti a zjednodušeně – v detailech popsáno výše – nedodržení tehdy platných norem, neuvedení technologického postupu injektáže, vadné navržení odvzdušnění kabelových kanálů, vadné navržení uložení kabelů a kanálků, tvrzení, že měl vykonávat autorský dozor, tvrzení, že došlo k nekvalitnímu provedení prací na stavbě a že za tvrzené nekvalitní provedení prací nese odpovědnost, že nekvalitně provedené práce na stavbě byly příčinou nedostatečné ochrany konstrukce, že uvedl, že vlastní konstrukce nepotřebuje údržbu a že tvrzené chyby byly příčinou toho, že ocelová lana nebyla dostatečně chráněna proti korozi a vlivy ve skutku popsanými a že právě v důsledku toho došlo ke zřícení lávky do Vltavy, však důkazní břemeno neunesl.

Po tisícileté povodni v roce 2002 na lávce uvízla stavební buňka. Lokální zatížení bylo mnohonásobně vyšší, než se dalo při návrhu konstrukce předpokládat.

Státní zástupce se nevypořádal s důkazy obhajoby, které nalézací soud podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku a které naprosto jednoznačně vyvrátily tvrzení obžaloby. Bylo prokázáno, že obžalovaný Stráský byl v dané době v pozici zaměstnance, který dostal pokyn ke zpracování jednostupňového projektu. Z žádného státním zástupcem předloženého důkazu nebylo ani prokázáno, že by existovala jakákoli příčinná souvislost mezi užitím jednostupňového projektu a pádem lávky. Nalézací soud na základě výslechu svědka správně uzavřel, že postup injektáže byl stavbařům k dispozici v technické zprávě. Způsob označování odvzdušnění byl také správný a srozumitelný. Bylo najisto postaveno, že dokumentace betonáže a injektáže nebyla součástí žádného jednostupňového projektu.

S ohledem na dobu, kdy stavba vznikla, zpracování projektu injektáže, předpisu injektáže a technologického předpisu betonáže byla povinnost nikoliv obžalovaného Stráského, zaměstnance n. p. Dopravní stavby, ale n. p. Závod Mosty. Zajištění úplnosti dokumentace pro řádné provedení stavby bylo na bedrech zhotovitele, nikoliv autora díla. Byl to zhotovitel díla, kdo odpovídal za provedení stavby. Provedenými důkazy také bylo vyvráceno tvrzení obžaloby, že by v kanálcích byla nevyplněná místa: způsob injektáže byl správný a byl navržen právě tak, aby kanálky byly injektážní maltou zcela vyplněny. Obžalovaný prof. Ing. Stráský ve shodě se svědkem vysvětlil, že existoval jediný možný způsob kontroly injektáže, ten byl dodržen a tato kontrola svědčila o správně provedené injektáži. Pokud injektážní malta chyběla, z výpovědi dvou svědků lze po právu dovodit, že k tomu mohlo dojít v souvislosti s povodní roku 2002, kdy lávka byla vystavena zatížení, které výrazně přesáhlo normové zatížení, pro které byla navržena.

Tvrzení obžaloby, že obžalovaný Stráský byl pověřen výkonem autorského dozoru, rovněž neobstálo: obžalovaný prof. Ing. Stráský lávku projektoval jako řadový zaměstnanec Projektového střediska Brno národního podniku Dopravní stavby Olomouc na počátku 80. let minulého století. Byl zodpovědným projektantem, nikoliv vedoucím střediska! Na všech výkresech je právě vedoucí střediska podepsán jako ten, kdo prováděl kontrolu projektu. Nejednalo se o první konstrukci tohoto druhu. Dodavatelská firma předpokládala, že bude obdobné lávky stavět, proto byla nová konstrukce posuzována ze statického i dynamického pohledu řadou specializovaných pracovišť v ČSSR. A následně byly obdobné lávky i dále stavěny.

Trojská lávka prošla zásadními rekonstrukcemi v roce 1998 a 2012. Podle vyjádření znalců nebylo ani v jednom případě zvoleno vhodné řešení. Obžalovaný původní projektant nebyl kontaktován.

Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím uzavírá, že projekt obžalovaného prof. Ing. Stráského netrpěl vadami tvrzenými obžalobou, že obžalovaný nebyl pověřen výkonem autorského dozoru, že nebylo prokázáno, že stavba měla tvrzené vady, resp. bylo prokázáno, že vady vznikly až poté, co již stavba byla dokončena a sloužila svému účelu, a to jednak kvůli zatížení v době povodně, jednak kvůli nevhodné opravě, především však v důsledku používání posypových solí v rozporu s tím, co obžalovaný prof. Ing. Stráský v projektu uvedl – tj. jasně formulovaný zákaz používání posypových solí.

Při opravě v roce 2012 bylo v některých částech nahrazeno až 50 % nosného průřezu staticky nefunkční sanační maltou, a to bez statického posouzení.

I při zmíněné povodňové zátěži by stavba úspěšně dále bezpečně sloužila svému účelu, nebýt toho, že v důsledku vadné údržby materiálem projektem zakázaným došlo k odstranění ochranné vrstvy, sůl způsobila korozní proces, který byl po nevhodné opravě uzavřen v díle, což proces koroze urychlilo – to bylo jednoznačně prokázáno výslechem znalců. Standardně užívané kontrolní mechanismy přitom s ohledem na typ stavby neumožňovaly včas detekovat, že ke zřícení může dojít brzy.

Zbytky stavby byly bohužel odstraněny krátce po havárii. Zkorodovaná lana a spára, ve které byl staticky nefunkční sanační beton umístěn na okrajích segmentu po celé výšce průřezu.

Z listinných důkazů vztahujících se ke kontrole lávky je nepochybné, že správce zajistil pravidelnou kontrolu a zpráva o stavu lávky se odesílala v pravidelných intervalech. Poslední signál byl přijat krátce před zřícením lávky, aniž by obsahoval varování o blížící se katastrofě. Zásadní a závažné zkrácení životnosti lávky tedy rozhodně nemělo svůj původ v projektu, ale zejména v používání zakázané posypové soli. Obžalovaný prof. Ing. Stráský přitom jako projektant nemohl a nemůže ovlivnit údržbu díla po kolaudaci stavby, ani úpravy a opravy. Pokud nalézací soud uzavřel, že tento obžalovaný vyprojektoval odolnou a bezpečnou nosnou konstrukci, která měla a mohla dlouhodobě sloužit, nepochybil. Významné zkrácení životnosti nemá svůj původ v projektu.

Odvolací soud uzavírá, že, jak se přesvědčil na základě rozsáhlého a pečlivého dokazování, které provedl nalézací soud, není pochyb o tom, že

  • lávka byla správně navržena;
  • použití posypové soli bylo v projektové dokumentaci výslovně zakázáno;
  • hlavní příčinou pádu lávky byla koroze nosné konstrukce, zaviněná dlouhodobou nesprávnou zimní údržbou;
  • na zkrácení životnosti díla se spolupodílely i důsledky povodně v roce 2002 a nesprávně, nevhodně navržená a provedená oprava v roce 2012.

Soud prokázal, že správce Antonín Semecký zajistil pravidelné prohlídky a údržbu Trojské lávky prostřednictvím odborných firem. Žádná z nich nenavrhla její uzavření.

Z osvobozujícího rozsudku pro správce Antonína Semeckého

Ani v případě druhého obžalovaného – Ing. Antonína Semeckého – nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoli nedbalostního jednání (ať již v podobě konání, či nekonání), které by zapříčinilo zřícení lávky. Tento obžalovaný musel při správě lávky vycházet z výsledků činnosti jiných odborných subjektů a na ně reagovat, což, jak osvědčily provedené důkazy, náležitě činil.

Z formulace doporučující zevrubné přezkoumání statických poměrů lávky nelze ani náznakem dovodit, že stav (třeba i havarijní) je tak vážný, že lávka není bezpečná k dalšímu provozu. Bylo prokázáno, že odborná doporučení byla bez výjimky respektována. Provedené dokazování svědčí obhajobě Ing. Semeckého, který se vždy řídil doporučeními odborné společnosti, a také dokládá že výstupem provedených zkoušek a sledování nikdy nebylo doporučení na omezení nebo vyloučení provozu lávky!

K jednotlivým státním zástupcem tvrzeným opomenutím na straně obžalovaného Ing. Semeckého lze uzavřít, že tento obžalovaný nepochybil, neboť v souladu se svými povinnostmi zabezpečoval řádné i mimořádné prohlídky, statické i dynamické zkoušky a zejména podrobné periodické sledování smluvní odbornou firmou. Nebylo prokázáno, že by byl nečinný k odborným závěrům a doporučením!

Bylo prokázáno, že lávka byla osazena označením zakazujícím solení. Z provedeného dokazování je zřejmé, že hlavní příčina zhroucení nosné konstrukce tkvěla, jak již bylo opakovaně zmíněno, v mnohaletém nedodržování zákazu použití posypových solí. Nebyl však předložen žádný důkaz, že obžalovaný Semecký věděl, že navzdory umístěnému označení je používán zakázaný posypový materiál, či že by dokonce on k takovému vadnému postupu dal pokyn. Žádný z periodických průzkumů nevedl k doporučení lávku uzavřít či omezit pohyb chodců.

Znalecký posudek FS ČVUT potvrdil, že kontrole stavu lávky byla věnována významně větší pozornost, než je běžné u jiných mostních konstrukcí, a že prohlídky a diagnostika lávky upozorňovaly na blížící se konec životnosti konstrukce (pozn. významně zkrácené v důsledku okolností nezávislých na vůli obou obžalovaných). Nikdy však nebyl závěr zastavit provoz, nýbrž provádět podrobné sledování. To prokazatelně probíhalo a za takového stavu věci nelze u obžalovaného Semeckého dovozovat jakoukoli odpovědnost – ani trestněprávní, ani pracovněprávní.

Pokud špičkové vědecké pracoviště v odborném posudku uzavírá, že v době před kolapsem lávky na základě tehdy zjištěných skutečností nebylo snadné rozhodnout, jak dále postupovat, dovozuje státní zástupce existenci nedbalostního zavinění u Ing. Semeckého neprávem. O stavu lávky směřujícím k jejímu zřícení nevěděl a vědět objektivně nemohl. Míra opatrnosti, kterou po tomto obžalovaném bylo možno po právu požadovat, byla nejen dodržena, ale byla i vyšší. A je nepochybné, že byla dodržena nejen u obž. Ing. Semeckého, ale i u jeho nástupce. Ing. Semecký v době zřízení lávky již devět měsíců funkci vedoucího oddělení mostů TSK nezastával. Ani jeho nástupce neměl důvod učinit důraznější opatření, neboť i on se oprávněně stejně jako obžalovaný spoléhal na závěry odborné firmy.

Provedené důkazy naznačují, že existoval dlouhodobý nedostatek finančních prostředků pro průběžné řešení technických problémů dopravní infrastruktury, který byl umocněn následky, které na dopravní infrastrukturu včetně mostů a lávek měla povodeň z roku 2002.

Existuje i odpovědnost (nikoliv však trestněprávní) politického vedení metropole za to, že dlouhodobě nedostatečně dbalo na vytváření finančních rezerv pro opravy mostů v havarijním stavu. Stavební zákon přitom dříve i nyní činí vždy zodpovědným za udržování stavby v provozuschopném a bezpečném stavu jejího vlastníka. Pokud ten správu svěří jinému subjektu, nezbavuje se zodpovědnosti za to, že bude alokovat dostatečné množství finančních prostředků potřebných pro opravy, zejména mostních staveb v havarijním stavu. Havarijní stav přitom neznamená, jak bylo provedenými důkazy prokázáno, automaticky povinnost stavbu uzavřít!

Listinné důkazy a výpovědi svědků, na které nalézací soud dílem odkazuje, dílem je v odůvodnění cituje, prokazují, že po celou dobu od kolaudace lávky probíhala její údržba včetně běžných a hlavních mostních prohlídek a diagnostiky. Pravomoci Ing. Semeckého při správě byly velmi omezené – nemohl rozhodovat o tom, která z mnoha mostních konstrukcí ve špatném až havarijním stavu se má uzavřít, ani o tom, kam se mají přidělit prostředky na opravy. Tato rozhodnutí spadají do kompetence politického vedení hlavního města.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu

Nalézací soud neopominul žádný důkaz, jednotlivé důkazy dával do vzájemné souvislosti, dokázal oddělit podstatné skutečnosti od podružných a dospět ke správným závěrům. Po podání obžaloby dílem sám, dílem z podnětu stran doplňoval dokazování. S ohledem na rozsah a složitost věci je ke cti nalézacího soudu, že nepojal odůvodnění jako kopírování rozsáhlých výpovědí obžalovaných, svědků, znalců, či přepisování obsahu rozsáhlého listinného důkazního materiálu, ale že dokázal věcně, přehledně, srozumitelně a přitom výstižně zdůvodnit, k jakým závěrům dospěl a jak, o které konkrétní důkazy opřel svůj závěr, že ani u jednoho z obžalovaných státní zástupce neprokázal nedbalostní zavinění a že skutečná příčina pádu lávky nebyla ani v projektu zpracovaném prof. Ing. Stráským, ani v nečinnosti obž. Ing. Semeckého.

Argumenty státního zástupce obsažené v podaném odvolání ve světle provedeného dokazování a jeho náležitého zhodnocení nalézacím soudem nemohou obstát. Odvolací soud se ztotožňuje s obsahem vyjádření obou obžalovaných k podanému odvolání. Přesto však odvolací soud považuje za vhodné zdůraznit níže uvedené skutečnosti, které ho přesvědčily, že odvolání státního zástupce není důvodné a že níže uvedené důkazy vyvrací jeho tvrzení o vině obou obžalovaných:

Soudní znalec v oboru Stavebnictví a autorizovaný inženýr v oboru Zkoušení a diagnostika staveb doc. Ing. Jiří Dohnálek, CSc. potvrdil vliv koncentrace chloridů na reálnou korozní rychlost, která je bez působení chloridů 5× až 10× menší, někdy dokonce až 100×. Pokusy ověřující toto tvrzení byly prováděny v akreditované laboratoři za exaktně daných podmínek. Poukázal, že už v roce 2008 byla vizuálně zjištěna dramatická koroze nosných prvků a v roce 2010 byl zjištěn havarijní stav výztuže, kdy byl v některých místech zjištěn 50–60% úbytek výztuže. Jako hlavní příčinu pádu lávky označil mezikrystalickou korozi výztuže. Měl za to, že lávka byla zřejmě v zimě ošetřována solením hned od počátku provozu, že zastavení koroze je v tomto případě nemožné a že jiná varianta, jak se mohly chloridy do konstrukce dostat, není možná.

Znalec doc. Ing. Jaroslav Navrátil, CSc. zdůraznil, že statický výpočet prokázal, že trhliny nemohly vzniknout od provozního zatížení. Potvrdil, že ochrana nosných a předpínacích kabelů byla navržena správně podle tehdejších předpisů. Vypověděl, že při povodni v roce 2002 byla konstrukce lávky zatížena násobným zatížením než normovým. Předpokládané zatížení bylo vypočteno ze sil potřebných pro utržení zábradlí při povodni. Byl přesvědčen, že při této povodni tedy zřejmě došlo k plastické deformaci lávky. Označil opravu v roce 2012 za nešťastnou, neboť při ní byla odebrána velká část průřezu, čímž byla oslabena tlačená část průřezu. Potvrdil, že účinky zatížení v době pádu lávky nemohly vést ke zřícení vyprojektované lávky.

Oba znalci vyvrátili závěry znalce obžaloby a prokázali, že statický výpočet provedený obžalovaným prof. Ing. Stráským byl v naprostém pořádku a že pád lávky nesouvisel s projektem, jehož byl obžalovaný autorem.

Svědci obžaloby, zaměstnanci firmy, která prováděla hlavní prohlídky lávky a zpracovala projektovou dokumentaci opravy lávky v letech 2012–2013, vypověděli, že stav konstrukce před jejím zřícením byl sice velmi špatný, v Česku jsou ale podle nich v provozu i mosty ve stavu havarijním. Stanovení stavu mostní konstrukce a zatřídění do I. až VII. klasifikačního stupně je podle svědka obžaloby subjektivním hodnocením člověka, jenž provádí prohlídku, a může se v praxi stát i to, že se stavba přeřadí z horšího stupně do lepšího. Tito svědci – oba autorizovaní inženýři v oboru Zkoušení a diagnostika staveb – byli toho názoru, že při opravách lávky nebylo nutné kontaktovat jejího původního projektanta, tj. obžalovaného prof. Ing. Stráského.

V průběhu hlavního líčení jim kladl obž. prof. Ing. Stráský četné dotazy a z protokolů je patrné, že pokud neměli věcné argumenty, odpovídali tito svědci obecně, že prohlídky prováděli podle platných norem. Svědek obžaloby, který prováděl poslední hlavní prohlídku lávky v Troji v létě 2017, zjistil prudké a vážné zhoršení stavu lávky a navrhl proto provedení podrobného diagnostického průzkumu lávky. Nenavrhl tedy její uzavření. Do listopadu 2017 čekal na projednání a schválení svého návrhu. Dříve, než se přistoupilo k jeho realizaci, lávka spadla. V té době však již obžalovaný Ing. Semecký nebyl vedoucím oddělení mostů a i kdyby byl, z doporučení tohoto svědka by nemohl dovodit, že stav hrozí zřícením a že je nutno lávku uzavřít.

Svědek – stavbyvedoucí – autorizovaný technik v oboru Mosty a inženýrské konstrukce – řídil původní stavbu lávky na počátku 80. let a i jeho detailní a přesná výpověď svědčila ve prospěch obžalovaného prof. Ing. Stráského.

Argumenty, které přednesl v podaném odvolání státní zástupce, tedy neshledal odvolací soud případnými. Nejednalo se o argumentaci novou, dílem o ni opíral obžalobu již v době, kdy byla podána u nalézacího soudu, dílem ji sděloval v rámci hlavního líčení. Provedené důkazy však tuto argumentaci vyvrací, jak je shrnováno dílem v předchozích odstavcích, dílem v rozboru obsaženém v odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo shledáno úplným, správným a nevzbuzujícím jakoukoli pochybnost o tom, že závěr o nevině obou obžalovaných po právu obstojí, neboť odpovídá provedenému dokazování. Odvolání státního zástupce tedy nebylo shledáno důvodným a bylo rozhodnuto o jeho zamítnutí.

Obecné doporučení ze závěrečného a již pravomocného osvobozujícího rozsudku

V projednávané věci byl před soud postaven jednak autor projektové dokumentace, která byla realizována před více jak třemi desítkami let, jednak zástupce současného vlastníka, resp. bývalého správce.

Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu podaného odvolání věc přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce důvodné není. V řízení, které předcházelo vyhlášení napadeného rozsudku, nebyly shledány žádné procesní vady. Odvolací soud na úvod obecně konstatoval, že zřícení nosné mostní konstrukce téměř vždy představuje závažnou nehodu. Orgány činné v přípravném řízení trestním jsou vystaveny náročnému úkolu: co nejrychleji zabezpečit místo události, zadokumentovat ho, zabezpečit podklady a co nejdříve umožnit, aby se na místo činu dostavil znalec – jen ve spolupráci s ním a pod jeho odborným dohledem je možno správně zadokumentovat zjištěný stav a nepřehlédnout detaily, které se v době budoucí mohou stát pro posouzení věci zcela zásadními. Následné určení, zda je možno shledat osobní trestní odpovědnost u konkrétních fyzických osob, především v linii projektant–zhotovitel–vlastník–správce, bylo, je a vždy bude na počátku v rukou orgánů činných v přípravném řízení trestním.

S ohledem na výsledky hlavního líčení považuje odvolací soud za vhodné vyjádřit politování nad tím, že v České republice není stanoven specifický postup v případě takovýchto událostí. Chybí mechanismus, který by garantoval, že bez zbytečného odkladu na místo činu dorazí nikoli jeden, ale skupina odborníků z různých odvětví, z různých oborů a různých specializací tak, aby místo činu bylo náležitým způsobem všestranně odborně zmapováno, zadokumentováno, důkazy zajištěny a zbytky stavby byly odstraněny až poté, co bude najisto díky podrobnému odbornému průzkumu v místě události postaveno, že žádný důkaz, žádný detail nebyl opominut, přehlédnut.

Znalecké zkoumání by tedy rozhodně v takto složitých případech nemělo stát na bedrech jednoho znalce, neboť se téměř vždy jedná o případ zvlášť obtížný, vyžadující zvláštní vědecké posouzení: mělo by tedy rozhodně být od prvopočátku svěřeno ústavnímu zkoumání. Ve vyspělých zemích vznikají za tímto účelem odborné komise, protože zkušenost prokázala, že jen tým odborníků je schopen takto náročné případy zkoumat a řešit v celé šíři. Znalec obžaloby přizvaný v přípravném řízení neměl dostatečnou odbornost odpovídat na položené otázky v celém rozsahu – k tomu by byla potřebná součinnost se znalci dalších odborností a specializací, jak zcela správně v průběhu řízení před soudem a ve vyjádření k odvolání uváděl obžalovaný prof. Ing. Stráský. Tvrzení obžaloby postavená na závěrech znalce obžaloby a přejatá do popisu skutkového děje byla vyvrácena znalcem doc. Ing. Jaroslav Navrátilem, CSc. a posudkem ČVUT.

 

Vybral a redakčně upravil Ing. Daniel Lemák, Ph.D., místopředseda redakční rady ve spolupráci s Ing. Markétou Kohoutovou, šéfredaktorkou Z+i ČKAIT

Ilustrace k článku jsou převzaty z obhajoby profesora Stráského.

 

Již dříve jsme na téma havárie Trojské lávky napsali:

  • Z+i ČKAIT 2/2022 - Osvobozující rozsudek pro inženýry obžalované z havárie Trojské lávky - Zásadní zprošťující rozsudek v kauze pádu Trojské lávky v prosinci 2017 vynesl 8. března 2022 Obvodní soud pro Prahu 7. Stanuli před ním dva inženýři spojení s tímto stavebním dílem: prof. Ing. Jiří Stráský, DSc., jenž lávku na začátku 80. let vyprojektoval, a Ing. Antonín Semecký, který byl z pozice bývalého šéfa oddělení mostů Technické správy komunikací (TSK) spoluzodpovědný za její údržbu. Verdikt zatím není pravomocný, státní zástupce Mgr. Šimon Vavrečka, který pro oba stavební inženýry žádal podmíněné tresty, si ponechal lhůtu pro případné odvolání.
  • Z+i ČKAIT 2/2022 - Proč sledování stavu trojské lávky nezabránilo havárii? Graf s prováděnými měřeními stavu konstrukce Trojské lávky signalizoval rok před havárií, že deformace na straně Císařského ostrova byly neúměrně velké. Pokud by výsledky periodického měření, prováděné v období od října 2016 do února 2017, byly vyhodnoceny správně, mohly být závažné poruchy konstrukce odhaleny.
  • Z+i ČKAIT 3/2021 - ČKAIT sleduje soudní jednání ve věci Trojské lávky - Již druhé soudní přelíčení se konalo 21. dubna 2021. Stejně jako v září minulého roku se nedostavil soudní znalec obžaloby, na základě jehož posudku byly obžalovány dvě autorizované osoby. Na konci článku je odkaz na zprávu ze soudního přelíčení 17. června 2021. Další jednání soudu se má konat na konci prázdnin. Soud zatím neodpověděl na dotaz, zda je původní projektant opravdu zodpovědný za havárii, když nemohl později ovlivnit způsob oprav a údržby, které se na jím navržené lávce později prováděly.
  • Z+i ČKAIT 5/2020 - Kdo opravdu může za pád Trojské lávky? Soud začal - Odpovědnost politického vedení metropole za to, že dlouhodobě zanedbávala opravy mostů v havarijním stavu, se před soudem neřeší. Přitom stavební zákon, minulý i současný, vždy činí odpovědným za udržování stavby v provozuschopném a bezpečném stavu jejího vlastníka. Praha se připojila k obžalobě na bývalého zaměstnance Technické správy komunikací hl. m. Prahy (TSK) a původního projektanta lávky a žádá náhradu škody v řádu několika milionů korun.

Vaše názory

Pro registrované uživatele je povolena diskuze.
Můžete se přihlásit, nebo se můžete zaregistrovat podle návodu pro registraci.