Pamatuji si, jak strýc, kantor, přijel na začátku prázdnin, když si uklidil kabinet, a sdělil nám: „A za chvíli půjdete do školy.“ To se nám krajně nelíbilo, ale měl pravdu. Stejně tomu bylo i o letošních prázdninách – jsou pryč. Pro mne horko nebylo moc dobré, trávník je zničen, snad se vzpamatuje. Počasí nebylo příznivé pro fyzickou práci, ale zase jsem si udělal několik výletů, na které bych jindy neměl čas.Vláda reagovala na horké počasí a hned sáhla ke zjednodušení. Rybníky do 2 hektarů hloubky 1,5 m si může na svém pozemku postavit každý na základě pouhého ohlášení. No nevím, ta neustálá chaotická rozhodnutí nemohou přinést asi nic dobrého. Jeden kolega dokonce vyslovil skeptický pohled, že přestává fungovat to, co ještě fungovalo. Stejný přístup se mi zdá i u rekodifikace stavebního práva. Dokonce je snaha, že zákon vytvoří skupina lobbistů, pro kterou zákon vypracuje právní kancelář.
Ohlédnutí za minulostí výstavy EXPO 58
- Publikováno:
- Rubrika:
- Odborné zajímavosti
Byl jsem účastníkem setkání čestných členů ČKAIT v Národním technickém muzeu 16. května 2018. Venku pršelo a počasí nebylo příliš příjemné, ale setkání bylo naopak velice milé.
[caption align="alignleft" width="246"]
Sousoší Plánované hospodářství ve výstavním pavilonu na výstavě EXPO 58. Autor článku je zadní postava sousoší. (foto: archiv autora)[/caption]
Hezké bylo vidět se s kolegy ze všech koutů naší krásné vlasti, poslechnout si přivítání od pana předsedy ČKAIT Ing. Křečka a představení expozice nejvýznamnějších architektonických a stavebních děl v českých zemích od poloviny 19. století až do dnů nedávno minulých v podání pana Ing. Hejného, vedoucího oddělení architektury a stavitelství, stejně tak popovídat si s kolegy, které nemám možnost potkat u nás v královéhradeckém regionu.
Když jsme se pak rozešli k individuální prohlídce vystavených exponátů a fotografií, upoutala mě na zdi visící fotografie výstavního československého pavilonu na výstavě EXPO 58 v Bruselu, se sousoším před ním. A tak jsem tam stál, díval se a vzpomínal …
Začátkem listopadu 1957 jsem šel s kamarády, studenty 1. ročníku ČVUT FLI a FAPS v Praze, z večeře z menzy na Rooseveltovu kolej ve Strojnické ulici, kde jsme byli společně ubytováni. U vrátnice byl stoleček, kde seděl starší pán. Když nás viděl přicházet a povídat si ve vestibulu koleje, přišel ke mně vzal mě za rameno a povídá: „Já jsem sochař Lauda a mám realizovat sousoší Plánované hospodářství do vstupního vestibulu výstavního pavilonu na výstavě EXPO 58 v Bruselu a ptám se Vás, zda byste mi nestál modelem pro jednu ze soch tohoto sousoší“. Spolužáci hned odpovídali za mě, že ano, určitě ano. On (jako že já) k Vám do atelieru na AVU v Kamenické ul. Praha 6 přijde.
A tak jsem tam chodil a poznal jsem, jaké je to krásné řemeslo ta sochařina, poznal jsem onoho staršího pána – profesora Jana Laudu, vedoucího ateliéru figurálního sochařství na AVU, jeho asistenty sochaře Karla Kronycha a Valeriána Karouška, který později zahynul pod Huaskaránem při horolezecké expedici Chile 1975 spolu s kamarády horolezci a fotografem Vildou Hecklem.
Byly to moc příjemné chvíle mezi nimi a tehdy docela i „dobře“ placené 7 Kčs/hod. Pan profesor Lauda nakonec sousoší nedokončil, protože vážně onemocněl. Sousoší dokončovali oba páni asistenti.
A pak už jsem jen z tisku sledoval, že EXPO 58 bylo pro naši zemi velice úspěšné, mělo hezkou odezvu, že náš Československý výstavní pavilon byl vyhlášen jako jeden z nejlepších na celé výstavě EXPO, že moderní kruhová restaurace Praha byla také velice oceněna, že poprvé byla představena Laterna magika, že film Karla Zemana Vynález zkázy byl mezi oceněnými filmy a že sochařská výzdoba pánů profesorů Laudy a Vincence Makovského před výstavním pavilonem – sousoší Nový věk, byla všemi velice dobře hodnocena. A u nás doma začalo takové období uvolňování socializujících kleští, které však ukončila za 10 let bratrská pomoc spřátelených armád Varšavské smlouvy a nastalo období normalizace.
A jak jsem tam stál a vzpomínal, vůbec jsem zapomněl na to, že už jsme úplně jinde a od oněch chvil nás dělí více než šedesát roků. Ale vzpomínání to bylo krásné a chtěl jsem se s vámi, mými kolegy, o něj podělit.