Ústavní soud potvrdil podmínku za pád střechy v České Třebové
Ústavní soud odmítl stížnost P. Š. potrestaného v souvislosti se zřícením střechy sportovní haly v České Třebové. Stížnost projektanta označil za zjevně neopodstatněnou. Projektant za obecné ohrožení z nedbalosti dostal podmíněný trest a zákaz činnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kauzu, z níž by se měly autorizované osoby poučit, vybíráme podstatné části z argumentace Usnesení Ústavního soudu spisová značka III: ÚS 460/20 z 31. března 2020, které bylo uveřejněné 6. května 2020. Usnesení vydal předseda senátu JUDr. Ing. Jiří Zemánek, CSc.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení předchozích soudních rozhodnutí, a to pro porušení Ústavy, Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „okresní soud“) byli stěžovatel spolu se spoluobviněným J. K. uznáni vinnými každý přečinem obecného ohrožení z nedbalosti a odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody na dva roky, přičemž výkon trestu odnětí svobody jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně jim byl uložen každému peněžitý trest se stanovením náhradního trestu odnětí svobody. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce projektanta na dobu tří let. Podle trestního řádu bylo dále rozhodnuto o náhradě škody. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že jako autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby a jako projektant střechy tělocvičny Vyšší odborné školy a střední školy technické v České Třebové v prováděcí dokumentaci, ve statickém posudku a v dokumentaci skutečného provedení stavby vyprojektoval zastřešení tělocvičny, které však bylo nedostatečné a zcela poddimenzované a v rozporu s požadovanými účinky zatížení (nevhodné napojení spodního pasu dřevěného vazníku) a dále nedostatečným způsobem navrhl ztužení ve střešní rovině konstrukce, kdy v důsledku těchto pochybení došlo 14. ledna 2017 k postupnému zřícení dřevěných vazníků včetně střešního pláště haly tělocvičny, kde v tu chvíli probíhal celodenní florbalový turnaj, přičemž v okamžiku zřícení bylo v hale tělocvičny nejméně 69 osob, které stačily z haly utéct. Dále byla poškozením bezprostředně ohrožena stavební část tělocvičny v hodnotě 14 778 940 Kč a poškozením střešní konstrukce vznikla škoda ve výši 5 713 860 Kč, a to ke škodě Pardubického kraje.
Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením zamítl.
Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Argumentace stěžovatele
Soudy se nedostatečně zabývaly odpovědností dalších osob – Stěžovatel sporuje dvojí pochybení, které mu bylo obecnými soudy kladeno za vinu, tedy jednak nedostatečný a zcela poddimenzovaný způsob napojení spodního pasu dřevěného vazníku a jednak nedostatečným způsobem navržené ztužení ve střešní rovině konstrukce, což mělo mít za následek zřícení střechy vyšší odborné školy. K nedostatečnému a zcela poddimenzovanému způsobu napojení spodního pasu dřevěného vazníku stěžovatel uvádí, že odmítá, že by byl osobou odpovědnou za tuto chybu, kterou on sám nezpůsobil a ani nemohl odhalit. Stěžovatel v průběhu celého řízení zdůrazňoval, že se nikdy neúčastnil zpracování výrobní dokumentace dílů dřevěných vazníků, nebyl přítomen zadání jejich výroby a následné montáže, tudíž nemohl odhalit chybu ani zabránit škodlivému následku. Stěžovatel uvádí, že jedinou osobou, která tuto činnost prováděla, byl svědek R., vedoucí projekce obchodní společnosti X, který však podle svého vyjádření o zakázce nic nevěděl. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly otázkou odpovědnosti jiných osob, které se podílely různými způsoby na předmětné výstavbě.
Rozporování znaleckých posudků – Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla dána skutečná možnost obhájit se stran druhého bodu skutku, tedy proti tomu, že měl nedostatečně navrhnout ztužení ve střešní rovině konstrukce. Stěžovateli totiž nebyla dána možnost rozporovat znalecký posudek Ing. J. CH., který tvořil výlučný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele. Stěžovatel nechal vypracovat tři další odborné posudky k uvedené odborné otázce, z nichž však pouze dva znalec Ing. J. CH. řádně obdržel k vyjádření. Třetí posudek zpracovaný Ing. R. V., který byl nejobsáhlejší, znalec Ing. J. CH. neobdržel dostatečně s předstihem, a tudíž se následně v hlavním líčení nemohl řádně k tomuto posudku vyjádřit. Přitom však posudek Ing. R. V. vyvrací závěry posudku Ing. J. CH. Stěžovatel tedy navrhoval výslech Ing. R. V. před okresním soudem a následně i v řízení před krajským soudem, avšak soudy odmítly jeho výslech provést.
Neexistovalo prohlášení o shodě výrobku – Stěžovatel v průběhu řízení též zdůrazňoval, že vazníky byly ve smyslu stavebního zákona a nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů, výrobkem, jenž může být na stavbu umístěn pouze za předpokladu, že bude posouzena shoda jeho vlastností se základními požadavky z hlediska jejich vhodnosti k určenému použití, a to postupem stanoveným v uvedeném nařízení. Z dokazování však vyplynulo, že prohlášení o shodě neexistuje, a vazníky tudíž nemohly být způsobilé k užívání. Nesplnění požadavku na ověření shody tedy podle náhledu stěžovatele vedlo k neodhalení vady vazníků, což bylo příčinou vzniku škodlivého následku. Odvolací soud dospěl u této námitky k závěru, který je v rozporu s platnou právní úpravou, čímž zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou. Dovolací soud tuto námitku odmítl s vysvětlením, že pro posouzení viny stěžovatele nejde o dostatečně relevantní otázku, neboť příčinou zhroucení střechy byl chybný projekt, nikoliv nesprávnost posouzení povahy vazníků. Tímto postupem obecných soudů došlo k porušení principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud vzhledem k obsahu přípustných námitek stěžovatele, které směřují do oblasti hodnocení důkazů obecnými soudy, připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveného trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
Ústavní soud přezkoumal i namítané vady
Nad rámec uvedeného Ústavní soud přesto přezkoumal namítané vady napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné.
Schéma vazníků – červeně je vyznačeno porušení vazníku po zřícení. V místě Rd došlo k přetržení spodního pasu. V oblasti PRh došlo k podélnému odštípnutí horního pasu. (více viz Z+i č. 3/2019)
Vazníky nejsou zbožím – Pokud jde o námitku stran vazníků, u nichž nedodržení postupu podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., mělo mít za následek vznik škodlivého následku v podobě zhroucení střechy, Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to především znaleckými posudky, kterých bylo zpracováno několik. Z dokazování pak vyplynulo, že vazníky nelze považovat za zboží ve smyslu uvedeného nařízení a prohlášení o shodě tedy vůbec nebylo vyžadováno pro realizaci a následnou kolaudaci stavby.
Obvinění věděli o rozdělení vazníku – Nadto, a to je zásadní z hlediska posouzení viny stěžovatele, veškeré provedené důkazy, tedy výslechy svědků a i závěry znaleckých posudků, se shodují ve dvou důležitých bodech, a to, že jednak stěžovatel i jeho spoluobviněný si byli od samého počátku vědomi rozdělení spodního pasu vazníků na dvě části a příslušná dokumentace s tímto počítala, neboť tak vycházela levněji doprava (prokázáno svědeckými výpověďmi a e-mailovou komunikací mezi svědky a obviněnými), přičemž primárně tato skutečnost, že vazníky byly rozděleny, měla, zjednodušeně řečeno, v kombinaci s dalšími faktory, za následek pád střešní konstrukce, neboť taková konstrukce nemohla být dostatečná pro vypočtené zatížení (prokázáno znaleckými posudky, včetně těch posudků, které nechala vypracovat obhajoba). Stěžovatel v rámci své obhajoby od počátku uváděl, že si nebyl vědom toho, že vazníky byly rozděleny. Tento způsob obhajoby byl však vyvrácen svědeckými výpověďmi a elektronickou komunikací mezi svědkyní B. a stěžovatelem z února 2016, z níž bylo patrno, že stěžovatel počítá s tím, že vazníky budou rozděleny. Dále bylo v průběhu znaleckého dokazování zjištěno, že materiálové vlastnosti vazníků odpovídaly stanoveným normám, tedy z hlediska stavebně-technického byly způsobilé k tomu, aby byly ve výstavbě použity, kdežto stěžovatelem namítaná absence prohlášení o shodě ve smyslu nařízení vlády č. 163/2002 Sb. by osvědčovala toliko právní způsobilost vazníků. Ústavní soud tedy nezjistil žádné pochybení obecných soudů, které by zakládalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Znalecké posudky nebyly rozporovány u nižších soudů – Námitka stěžovatele, jíž brojí proti nedostatečné kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypořádání se se znaleckým posudkem Ing. R. V. (viz shora) nebyla stěžovatelem předestřena v podaném dovolání, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu tuto námitku nikterak nezmiňuje a stěžovatel její nevypořádání Nejvyšším soudem ani nezmiňuje ve své ústavní stížnosti, byť uvádí její nedostatečné vypořádání okresním a krajským soudem. Na základě uvedeného je tuto námitku nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel ve vztahu k ní nevyužil všechny opravné prostředky, které mu zákon poskytuje.
Odvolání není přípustné
Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vybráno z Usnesení Ústavního soudu v Brně 31. března 2020
Poznámka redakce:
Časopis Z+i ČKAIT toto téma průběžně sledoval. V této souvislosti doporučujeme mimořádný diskusní příspěvek z minulého vydání Jak zlepšit neutěšený stav v navrhování a realizaci staveb aneb sedm bodů pro zlepšení situace. Ing. Vlastimil Moucha, emeritní přednosta oblasti ČKAIT Pardubice, se v něm zamýšlí nad minulostí i budoucností oboru z pohledu kauzy v České Třebové. Na konci článku najdete i odkazy na související příspěvky uveřejněné v časopise Zprávy a informace ČKAIT (zpravy.ckait.cz). Pozornost si podle nás zaslouží také první článek, který popisuje způsob zadání této veřejné zakázky. Z veřejně dostupných dokumentů bylo možné vyčíst například, že investor si pořídil levnou projektovou dokumentaci za cca pětinu obvyklé ceny (za méně než 500 000 Kč) a že vybral zhotovitele, který neměl dostatečně kvalifikovanou autorizovanou osobu pověřenou provádět zápisy do stavebního deníku. Podle zpráv v tisku si hejtmanství nechalo původní objekt postavit za 58 milionů korun. Škoda způsobená pádem střechy dosáhla asi 20 milionů. Pardubický kraj pak oproti původnímu rozpočtu zaplatil navíc 5,9 milionu korun za jiný typ vazníků použitých při opravě střechy. Škody se hradily z pojištění generálního dodavatele a subdodavatele.
V Z+i byly o havárii v České Třebové uveřejněny tyto články:
Z+i 1/2017 Havárie střechy tělocvičny v České Třebové – pohled do veřejně dostupných dokumentů Ing. Markéta Kohoutová
Z+i 4/2018 Soud v kauze spadlá střecha pokračuje – Ing. Radim Loukota
Z+i 3/2019 Soud rozhodl: Za pád střechy sportovní haly v České Třebové může chyba projektantů – Ing. Radim Loukota
Z+i 3/2019 Příčiny havárie dřevěné konstrukce v České Třebové – Ing. Jan Chaloupský
Z+i 4/2019 Tělocvična Česká Třebová a co z toho – Ing. Ladislav Bukovský
V Z+i byly uveřejněny i další články, které s celou kauzou nějak souvisejí:
Z+i 5/2017 Co je stavební výrobek a co konstrukce – Ing. Lubomír Keim, CSc.
Z+i 4/2019 Autorizovaná osoba v trestním řízení – Ing. Ladislav Bukovský
Z+i 1/2020 Diskuse: Jak zlepšit neutěšený stav v navrhování a realizaci staveb? - Ing. Vlastimil Moucha