Jsem pod časovým tlakem napsat úvodník. Vzhledem k tomu, že je poslední, dovolím si trochu se ohlédnout za dvanácti lety, kdy jsem stál v čele Komory. Především musím poděkovat všem, kteří mi pomáhali. Nebylo toho málo k řešení. Zároveň je pravdou, že delegáti rozhodli zbavit mě nejtěžšího období, tj. prací okolo nového stavebního zákona. Jsem zvědavý, zda ti, co se v poslední době tolik snaží o změnu práce Komory, budou tak aktivní i v následujícím čase. Doufám, že svým přístupem pomohou novému předsedovi.
Moje poučení z havárie v České Třebové
Nesmíme čekat spravedlnost jen od soudu. Musíme začít u sebe, vážit si své práce a nedávat podhodnocené nabídky. Musíme diskutovat s objednatelem smluvní podmínky.
V Z+i č. 3/2020 byl uveřejněn výtah z rozsudku Ústavního soudu, týkající se zřícené střechy sportovní haly v České Třebové. Jeho součástí byla i výzva, abychom se z kauzy poučili. Přečetl jsem i další články k tématu „Třebová“ a zde jsou má poučení:
Spravedlnosti musíme jít aktivně naproti; nehledejme ji u soudu!
Vnímání postavení a funkce autorizovaných osob společností – reprezentovanou soudem – je diametrálně odlišné od toho našeho: My, autorizované osoby, se vidíme jako chudáci s velkou odpovědností a malou odměnou, kterým všichni ubližují. Společnost po nás chce, abychom měli zodpovědnosti ještě více, přemýšleli i za ostatní účastníky procesu projektování a výstavby a byli v něm těmi nejvyššími autoritami.
Uzavírejme pouze vyvážené smlouvy
Nemám nedůvěru v náš soudní systém. Jsem však toho názoru, že spravedlnosti se nelze dovolávati pouze u soudu. Jednak proto, že definice spravedlnosti jako takové je v každé kauze ryze subjektivní, jednak se na cestu k ní nelze vydávat až u soudu.
Chceme-li spravedlnost, začněme sami u sebe ve chvíli, kdy vedeme prvá jednání o zakázce, dáváme nabídku a diskutujeme smluvní podmínky. Buďme sebevědomí, hrdí na své schopnosti a současně pokorní při vědomí, že konáme službu svému klientovi i, a to především, společnosti jako takové. Nepodléhejme tlakům na cenu a rozsah prací. Uzavírejme jen vyvážené (= spravedlivé!) smlouvy a vyžadujme jejich dodržování.
Kdyby tomu tak – spolu s níže uvedeným – bylo i v kauze Třebová, žádný soud by buď nebyl (hala by stála na první dobrou), nebo by před soudem stáli ti, kteří měli z úpravy vazníků prospěch a kteří tlakem na ekonomickou efektivitu úpravu iniciovali. My bychom pak měli pocit, že spravedlnost dochází naplnění.
Stát na autorizované osoby delegoval vysokou odpovědnost
Co se týče vnímání – nebo bychom spíše měli mluvit o chápání – postavení autorizovaných osob, vidím náš hlavní nedostatek v tom, že jsme se omezili jen na přečtení autorizačního a stavebního zákona a víme tedy, že projekt pro stavební povolení smí vypracovávat a stavbu vést jen autorizovaná osoba. Soud však – a to jistě nikoho nepřekvapí – zná těch nás se týkajících zákonů více a pracuje i s takovými vzletnými termíny, jako jsou „dobré mravy“. Vedle široké odpovědnosti, dané občanským zákonem (Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu…) považuji za asi nejdůležitější skutečnost, že podle zákona o státních symbolech – vždyť naše razítko je opatřeno malým státním znakem – na nás stát delegoval svou povinnost dohledu nad spolehlivostí a funkčností staveb včetně souladu s aktuálně platnými zákony, vyhláškami a předpisy.
Proto soud rozhodl, jak rozhodl! A proto také stavební úřady naši dokumentaci nechtějí a nemohou kontrolovat z hlediska správnosti, protože v té zodpovědnostní hierarchii jsou níže než my. Jejím dokladem je pro ně autorizační razítko a úřadům přísluší pouze prověření formální úplnosti dokumentace a vypořádání se s regulacemi a zájmy třetích osob.
Nejsme obyčejní živnostníci!
Malý státní znak v razítku však pro nás hlavně znamená, že nejsme obyčejní živnostníci či podnikatelé a že naše práce nekončí předáním díla a vystavením faktury. Znamená to, že jsme státu a společnosti zodpovědní za to, že stavba dopadne dobře a bude spolehlivě fungovat podstatně déle, než je záruční doba. Dále to také značí, že máme povinnost přemýšlet za ostatní a aktivně hledat chyby. Že si nemůžeme dovolit říci: „Tady máte projekt, dělejte si s ním, co chcete, ale s úpravami za mnou nechoďte!“ Ne – jednou jsme ten projekt vydali s razítkem a jsme povinni sledovat jeho vývoj až do chvíle realizace, nebo do okamžiku, kdy na úpravách projektu začne pracovat jiná autorizovaná osoba s příslušnou odborností.
Honorář musí odpovídat odpovědnosti
Také to ale znamená, že takováto činnost musí být automaticky zahrnuta do naší smlouvy a příslušným způsobem honorována. Soudím, že rozšířit povědomí o takovýchto skutečnostech mezi autorizovanými osobami by mělo být důležitější, než bodování celoživotního vzdělávání – ke kterému nás nutí především konkurenční boj jako takový.
Přiznám se, že soudem použitý pohled na postavení autorizované osoby je mi blízký. Je evidentní, že potřebujeme krom stávajících řádů i jasná a transparentní pravidla ve věci zodpovědnosti AO tak, aby si je všichni v plné míře uvědomovali a vzali je za své – jak autorizované osoby, tak jejich klienti i úřady.
Nesmíme být jen prodavači razítek
Současně musíme spolu s architekty dát zcela jasně všem současným i budoucím klientům najevo (například osvětou), že projektová dokumentace není jen stoh papírů nutný k legalizaci a provedení stavby, ale sofistikovaný soubor toto umožňující. To, že někdo potřebuje projekt pro stavební povolení „jen aby to prošlo na úřadě“, by pro nás mělo být výzvou k ukončení jednání a nikoliv zakázkou – nejsme prodavači razítek!
Pokud se změna podaří, a já jsem přesvědčen, že kauza Třebová by měla být dostatečným motivem, tak nám to všem přinese podstatně větší uspokojení z práce, stavebnictví se ze soutěže „kdo koho doběhne“ stane zase řádným podnikáním a obor se stane atraktivnějším i pro mladé. Správným vykročením nechť je přehodnocení přístupu k zajišťování zakázek a pečlivé vážení smluvních ujednání.
Nedovolme legitimizovat současnou praxi překrývání některých autorizací
Závěrem bych si dovolil apelovat v jedné věci, která s případem Třebová souvisí jen proto, že projektant, který vypracoval původní projekt vazníku (a byl potrestán za nečinnost v dalším postupu, protože věděl o úpravách, ale neprovedl jejich kontrolu), byl autorizovaný nikoliv v oboru statika, ale pozemní stavby. V současné době je totiž vyvíjena snaha, aby se upravil autorizační zákon a některé autorizace – například pozemní stavby – překrývaly specializované obory, jako je třeba statika či „moje“ geotechnika. Prý se tím má legalizovat současná praxe…. Myslím si, že to vůbec není dobrý nápad a že na něj doplatí jednak společnost, jednak také poctivá část AO z „nadřazených“ oborů. U nich – a týká se to hlavně pozemních staveb – si některé AO troufnou část specializovaných věcí navrhnout samy. Doufají, že to mají dobře, nebo že to snad v budoucnu někdo zachytí a napraví. Bohužel to ale také promítnou do honoráře a z plné ceny za řádnou dokumentaci od specialisty vyúčtují jen zlomek. Ty autorizované osoby, které by stejnou práci chtěly odvést poctivě a se specialistou, budou poškozeny nekalou praktikou, (zdánlivě) krytou autorizačním zákonem. Škodný bude i klient, protože místo kvalitního odborného díla dostane paskvil, který mu stavbu buď prodraží, nebo poškodí.
Ing. Vojtěch Ježek
autorizovaný inženýr v oboru geotechnika