Rád si prohlížím mapy staré, starší i ty nové na internetu. V dětství i mládí jsem většinou cestoval po nich prstem a vybavoval si, jak se tam v onom vzdáleném místě žije, jací jsou tam lidé. Přišla devadesátá léta a mohl jsem si plnit sny. Čím více jsem viděl, a pořád je to malý zlomek, tím více platí, že všude dobře, doma nejlíp a všude je chleba o dvou kůrkách.Jel jsem poprvé na jednání malé V4 do Bachledówky v Polsku, především proto, abych předal medaili Zygmuntovi Rawickému k jeho sedmdesátinám. Cesta to byla dlouhá, zadal jsem do navigace souřadnice a již jsem se nemusel starat, prostě ta dáma, co je schovaná v mé skříňce, mi domlouvá, kdy a za jak dlouho mám co učinit. Ale také se umí zlobit, když si jedu podle sebe. To se mi stalo, jeda po Praze, vzadu seděl tehdy čtyřletý vnuk a najednou na asi dvacátou výtku oné dámy „otočte se“ zavelel „sklapni“.