Padesát let „padesátky“
- Publikováno:
- Rubrika:
- Komentáře:
- Vložte první komentář
Zásadní historický milník ve stavebním odvětví práva představovala tzv. „zlatá padesátka“, tj. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Padesáté výročí účinnosti „zlaté padesátky“ připomněla Česká společnost pro stavební právo na semináři konaném dne 1. října 2026. V době turbulentních změn stavební legislativy je dobré ohlédnout se zpět. Pomůže nám to vyrovnat se s přítomností a nebát se budoucnosti, neboť kdo nezná svoji minulost, musí ji prožít znovu.
V době turbulentních legislativních změn ve veřejném stavebním právu a fundamentální reformy veřejné správy při přípravě a povolování staveb je jistě prioritou vypořádat se s novými postupy a instituty. Novela stavebního zákona č. 283/2021 Sb. však bude teprve oficiálně publikována (snad 12. nebo 16. listopadu 2026). Potřebné rozbory, příprava výkladů a metodik si proto vyžádají určitý čas.
Cílem semináře bylo nejen připomenout si historický milník stavební legislativy, vzdát hold „otcům zakladatelům“ a ohlédnout se zpět, ale také ukázat, jak se vyrovnat s přítomností a nebát se budoucnosti. Stopy vývoje právních předpisů za posledních sto padesát let, které v souvislosti s „padesátkou“ popisujeme v tomto článku, nelze vymazat.
Kodifikace veřejných zájmů při výstavbě platí již od středověku
Pravidla pro stavby a výstavbu měst (historické stavební právo) byla původně formulována z potřeby chránit sousední stavby a předcházet požárům. Časem k nim přibyly hygienické a dopravní požadavky. Samostatnou kapitolu tvořily nároky fortifikace, a to vše v „obecném zájmu“ (z dnešního pohledu především jako veřejný zájem komunit). Přes pestrý vývoj „kodifikace“ stavebních a požárních řádů, která vycházela z původních „zvyků“, nelze nezmínit mimořádný počin, kterým bylo založení Nového Města pražského Karlem IV. v roce 1348. Císař již tehdy v zakládací listině přikazoval mimo jiné respektovat vyměření ulic a stanovil lhůtu 18 měsíců na postavení domu tak, aby byl obyvatelný.
Uplatňování principů ochrany veřejných zájmů ve veřejném stavebním právu, a to při územním plánování, povolování staveb a výstavbě, má svůj historický vývoj od středověku přes tereziánské a josefínské reformy až po základy „moderních“ stavebních řádů 19. století.
V novodobé historii českého stavebního práva lze v souvislosti s „padesátkou“ rozlišit čtyři základní vývojové etapy:
- první, nejdelší, trvala zhruba 170 let, prakticky od roku 1886 do konce čtyřicátých let dvacátého století;
- druhá trvala pouhých 9 let, a to od roku 1949 do roku 1958;
- třetí byla ohraničena roky 1958 a 1976;
- čtvrtá trvala od roku 1976 (v České republice třicet let do roku 2006, na Slovensku téměř padesát let do roku 2025).
I. etapa: v 19. století u nás platily čtyři stavební řády
V prvním období platily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem čtyři stavební řády:
- zákon z 10. dubna 1886 č. 40 z. z. pro Prahu, Plzeň a České Budějovice;
- zákon z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. pro ostatní obce v Čechách;
- zákon z 16. června 1894 č. 63 z. z. pro Brno, Olomouc, Jihlavu a Znojmo;
- zákon z 2. června 1883 č. 26 z. z. pro celé Slezsko.
Charakteristika uvedených stavebních řádů hovoří o převážně policejním rázu stavebních předpisů při odvracení škod a nebezpečí hrozících ze stavebních činností, popř. o jejich úloze při podpoře veřejného zájmu; svojí povahou znamenají stavební předpisy omezení práva vlastnického.
Stavební řád z roku 1886 založil základní principy veřejného stavebního práva v moderním pojetí. Zakotvil jeho základní právní instituty a stanovil pravidla pro povolování staveb, ohlašování stavebních úprav a změn staveb, zásady pro dohled nad prováděním staveb a kolaudací dokončených staveb. Po celou dobu platnosti de facto až do roku 1949 byl zákon jediným předpisem, který tyto otázky meritorně upravoval. Vedle toho řešil technické náležitosti staveb a jejich částí, stavebních konstrukcí i vybraných stavebních hmot a materiálů. A konečně stanovil i působnost a pravomoc stavebních úřadů a upravil správní trestání za přestupky ve věcech stavebních.
Za první republiky byly rakousko-uherské zákony postupně novelizovány a byl připravován nový stavební zákon, což se do druhé světové války nepodařilo. Od roku 1919 byly průběžně přijímány zákony o stavebním ruchu na podporu výstavby s cílem ji urychlit a zlevnit a zejména zajistit dostupné bydlení (např. zákony z 11. března 1921 č. 100 Sb. z. a n. nebo z 26. března 1936 č. 65 Sb. z. a n.). Ty byly důležitým doplňkem stavebních řádů a obsahovaly značné úlevy po stránce technické (např. snížení zatížení v podkroví, volba stavebních hmot, snížení světlé výšky obytných a pracovních místností, dočasné užití žump, odklad vydláždění dvorů apod.) i procesní. Také zakládaly tituly pro „opatření stavenišť“ (vyvlastnění pozemků např. i pro bytovou výstavbu) a upravovaly též podmínky pro finanční podporu a daňové úlevy.
V předpisech z období okupace byly řešeny otázky územního plánování na úrovni tehdejšího stupně poznání, které zdůrazňovalo potřebu podřízení úprav menšího území potřebám území širšího a organického vývoje celku.
- Vládním nařízením č. 48/1940 Sb. byla zřízena Plánovací komise pro hl. m. Prahu a okolí, jejíž působnost byla později rozšířena na další obce. Vládním nařízením č. 288/1941 Sb. byly založeny podmínky pro opatřování plánů polohy obcí a jeho finanční podporu.
- Vládní nařízení č. 102/1942 Sb., o změně stavebních řádů, upravilo některé dílčí otázky, například omezilo věcnou příslušnost obcí ve stavebních věcech, při současném upřesnění záležitostí projednávaných obcemi a stanovení působnosti dozorčích úřadů ve stavebních věcech. Podrobně byly v rozsáhlé kapitole nově upraveny některé otázky dosud neupravené vůbec nebo upravené nedostatečně. Šlo zejména o požadavky na silniční ochranná pásma a řešení konfliktů při střetu zájmů výstavby s omezeními vyplývajícími z vymezených ochranných pásem. Byly rovněž vydány zvláštní předpisy pro některé druhy staveb: biografy, jatka, stáje zemědělských podniků, plovárny a koupaliště, tělocvičny a hřiště, chaty v inundaci, povrchové stavby v dolech a stanoveny podmínky pro stavby u dráhy a v blízkosti hlavních silnic.
- Za zmínku stojí též úprava podmínek pro zřizování reklamních a informačních zařízení vládním nařízením č. 111/1942 Sb. a stanovení závaznosti technických norem při dodávkách a pracích pro veřejné úřady, ústavy, podniky a fondy, dále při určování jakosti a označování zboží a v oboru požární bezpečnosti staveb.
Jedním z prvních poválečných předpisů stavebního práva, který byl zaměřen především na obnovu válkou poškozených a zničených staveb, jejich změny a opravy, byl zákon č. 86/1946 Sb., o stavební obnově.
II. etapa: stavební předpisy v krátkém období po druhé světové válce
Kvalitativně nový pohled na možnosti regulace uspořádání zájmového prostoru a zároveň začátek druhé vývojové etapy stavebního práva přinesla zákonná úprava z roku 1949 v podobě zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí. Ten založil pojem územní plánování jakožto nástroj pro komplexní řešení území namísto dřívějších a tehdejších partikulárně pojatých urbanistických metod (plány polohy, regulační a zastavovací plány).
Následovalo vydání řady dalších předpisů: byly to zejména vládní nařízení č. 51/1950 Sb., o územním plánování obcí, vládní nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, nařízení č. 171/1950 Sb., o zboření staveb, vyhláška č. 572/1950 Ú. l., o zastavovacím plánu, o povinnostech místního národního výboru při výstavbě obce, o ochranných pásmech a o vyvlastnění, vyhláška č. 709/1950 Ú. l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby, vládní nařízení č. 8/1956 Sb., o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich částí a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání), vyhláška č. 243/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k vládnímu nařízení o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich částí a o povolení k jejich uvedení do trvalého provozu (užívání).
Souborem uvedených předpisů došlo k jistému separování rozhodovacích procesů tzv. velkého územního plánování (pořizování, projednávání a schvalování územně plánovacích dokumentací), určování stavebních obvodů (územní rozhodování), povolování staveb a uvádění staveb do užívání (pozdější kolaudace). Zároveň byly ze zákona vyňaty technické požadavky (ustanovení) na stavby a jejich části a konstrukce, a rovněž některé podrobnosti právní úpravy stavebního řízení; oboje bylo převedeno do prováděcí vyhlášky č. 709/1950 Ú. l. Tato vyhláška na rozdíl od detailní úpravy technických otázek byla ve věci povolování staveb, popř. ohlašování jejich oprav, poměrně stručná. Stanovila však obšírně náležitosti projektu předkládaného stavebníkem k žádosti o stavební povolení, určovala hlediska pro přezkoumávání projektu stavebním úřadem, podmínky pro spojení stavebního řízení s dalšími řízeními a náležitosti rozhodnutí, jímž se vydává stavební povolení. Kromě toho byly ve vyhlášce definovány základní pojmy: novostavba, přístavba, nástavba, stavební změna, udržovací práce, stavební pozemek a staveniště.
Celkově tato právní úprava postrádala racionální systematiku. Byla na ní znát erudice získaná z dřívějších přípravných prací na stavebním řádu na straně jedné, ale na straně druhé i naprostá nezkušenost, jak se orientovat v plánovitém řízení investiční výstavby. Nebylo divu, že praktické uplatňování této právní soustavy bylo chaotické a bylo doprovázeno bolestnými ztrátami hodnot životního prostředí. Záhy se proto přistoupilo k přípravě nových stavebních předpisů (viz Almanach 150 let založení SIA, str. 177).
III. etapa: koncem 50. let byly předpisy územního plánování a stavebního řádu zásadním způsobem změněny
Tato třetí vývojová etapa setrvala u oddělení územního plánování od stavebního řádu, právní úprava uvádění staveb do užívání (kolaudace) zůstala také téměř beze změn. Během let 1958 až 1959 byly vydány klíčové předpisy zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování a prováděcí vyhláška č. 153/1959 Ú. l., o územním plánování, zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a vyhláška č. 144/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu.
Ve stavebním řízení přinesly nové předpisy dvě významnější změny: předně zavedly místo tradičního pojmu „stavební povolení“ nové označení „rozhodnutí o přípustnosti stavby“. Dále začaly v souladu se speciálními předpisy, zejména vyhláškami o dokumentaci staveb platnými v té době, rozlišovat stavební řízení u staveb občanů a staveb organizací. Tato duplicita trvala po určitou dobu i za platnosti pozdějšího stavebního zákona č. 50/1976 Sb. a jeho prováděcích předpisů. Předpisy, zejména vyhlášky z let 1956 až 1959, byly poměrně podrobné při stanovení podmínek místního šetření i úpravě otázek, které stavební úřad přezkoumává ve stavebním řízení, při stanovení podmínek ze strany stavebního úřadu a jejich závaznosti a při vymezení vztahu těchto podmínek k postupu orgánu posuzujícího a schvalujícího dokumentaci stavby po investorské linii, až po vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby.
Na základě společenských a politických tlaků na zjednodušení pravidel a postupů při povolování některých staveb občanů byla v roce 1966 vydána Směrnice Státní komise pro techniku upravující postup stavebních úřadů při povolování výstavby rodinných domků, rekreačních a drobných staveb (publikována pod č. 9 v částce 7/1966 Sbírky směrnic pro národní výbory).
Jak je z výčtu a názvů předpisů z tohoto období patrné, od roku 1960, kdy byla ukončena platnost vyhlášky č. 709/1950 Ú. l., neobsahovaly předpisy stavebního řádu technické požadavky na stavby; tento stav trval až do kodexové úpravy v roce 1976. V té době se prokázalo, že stavební právo musí zahrnovat i technické regulativy vyjadřující veřejnoprávní požadavky na výstavbu, a to základní požadavky na urbanistická, územně technická i stavebně technická řešení staveb a jejich prostředí.
IV. etapa: 50 let zlaté padesátky
Čtvrtou vývojovou etapu pak představuje tzv. zlatá padesátka, tedy zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a prováděcí vyhlášky k němu. Původně jich bylo sedm (vyhlášky č. 83 až č. 89/1976 Sb.). Z původního komplexu prováděcích předpisů, které často obsahovaly originální úpravu problematiky pouze na základě zákonného zmocnění, což tehdy bylo možné, lze připomenout vyhlášku č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, vyhlášku č. 84/1976 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, a vyhlášku č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Samostatný vývoj měly vyhlášky o dokumentaci staveb organizací (původně vyhláška č. 163/1973 Sb.).
Po roce 1989 vznikly další čtyři vyhlášky, a to vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (a její pražská varianta), vyhláška č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, a vyhláška č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace (tzv. bezbariérová vyhláška). Uvedený soubor předpisů založil moderní kodexovou úpravu stavebního práva, která, jak již bylo uvedeno, v České republice platila po dobu 30 let, byť prodělala řadu novelizací, zejména zásadní v letech 1992 a 1998. Ve Slovenské republice platila s řadou novelizací dokonce až do roku 2025.
Je třeba si připomínat, že „padesátka“ byla koncipována s nadhledem i velkou předvídavostí a dostala se „do krve“ odborné veřejnosti, stavebních úřadů i odborníků z mnoha orgánů veřejné správy. Její příprava a projednání v legislativních orgánech však nebyly zcela jednoduché. Celá „akce“ započala v roce 1967 a trvala (s přerušením po roce 1968) do roku 1976, tedy téměř deset let.
Tým vedený JUDr. Miroslavem Hegebartem čerpal z řady analýz (odborné podklady zpracovaly organizace FMTIR, MVT ČR a MVT SR, Terplan, Urbion, VÚVA, ČSVA, STÚ, VÚROM a další) a také z vyhodnocení zahraničních zkušeností z většiny vyspělých evropských států. Konečnou podobu ovlivnil také vznik federace, i když úprava organizace státní správy byla na rozdíl od jiných obdobných zákonů součástí „padesátky“. Ta zahrnovala také zvláštní úpravu, podle níž mohl Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy vydávat územní rozhodnutí, která přezkoumávalo přímo Ministerstvo výstavby a techniky ČR.
V závěrečné fázi pak vznikl „zádrhel“ při schvalování na ÚV KSČ právě kvůli čerpání ze zahraničních zkušeností, který byl posléze překonán. Další překážkou na cestě ke schválení „padesátky“ byly požadavky na rozpočtové opatření, které mělo mimo jiné vytvořit předpoklady pro odměňování pracovníků stavebních úřadů s kvalifikací srovnatelnou s kvalifikací pracovníků v úseku projekce a inženýringu. Problém byl vyřešen tak, že předkladatelé od tohoto požadavku ustoupili, a to za cenu schválení legislativní předlohy. To se také možná podepsalo na formálně administrativních přístupech některých stavebních úřadů, které jim dávaly přednost před věcným řešením, což nepřispívalo k flexibilitě povolovacích procesů.
Základní charakteristikou stavebního zákona č. 50/1976 Sb. bylo tedy, že šlo o „kodex“ v pravém slova smyslu. Představoval historický mezník ve vývoji právní úpravy, který výrazně zasáhl do chápání dané problematiky. Koncepčně, terminologicky i metodologicky ovlivňuje profesionální komunikaci dodnes. Soustředil právní úpravu územního plánování a stavebního řádu, ale upravil i řadu dalších otázek, zejména oprávnění k činnostem ve výstavbě, ověřování způsobilosti osob k těmto činnostem, požadavky na výrobky pro stavby a jejich ověřování, informační soustavu a problematiku vyvlastnění.
Obecnými charakteristikami právní úpravy územního plánování a stavebního řádu v „padesátce“ byly zejména komplexnost, permanentnost a kontinuita, koordinace a ochrana veřejných zájmů a ingerence do vlastnických práv. Je třeba zdůraznit, že tato právní úprava regulovala problematiku multidisciplinární povahy a zachycení všech jevů a jejich souvislostí bylo příznačné nejen pro územní plánování, ale v rozsahu předpokladů a důsledků rozhodování o stavbách i pro postupy stavebního řádu. Aplikace stavebního zákona nebyla v minulosti a není ani dnes jednostrannou záležitostí, ale průmětem multilaterálních vztahů do finálních rozhodnutí.
Z obecných charakteristik a principů „padesátky“ lze podtrhnout její založení na uplatňování veřejných zájmů, jejichž formulace v územním plánování vyplývala z postupů v rámci příslušné komunity nebo z obecně nezbytných a prospěšných požadavků na stavby podle technických předpisů. Současně zde platily zásady pro koordinaci veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, která však byla snižována určitou „dezintegrací“ v důsledku rostoucích samostatných posuzování a rozhodnutí podle těchto předpisů, což pak představovalo jednu ze základních příčin komplikací při povolování staveb. Z procesních hledisek je možné zmínit kritizovanou „dvoustupňovost“ povolování staveb (územní rozhodnutí a stavební povolení), i když u drobných stavebních záměrů postačovalo jejich ohlášení a u jednoduchých staveb bylo možné územní řízení a stavební řízení slučovat.
Vzhledem k rozsáhlé materii „padesátky“ a „novosti“ některých institutů a postupů se ozývaly i kritické hlasy, a proto byl v roce 1979 proveden rozsáhlý průzkum účinnosti stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, z jehož výsledků vyplynulo ověření nových přístupů.
Pochopitelně, že „padesátce“ je možné vytknout poplatnost době vzniku a její provázanost na tehdejší národohospodářské plánování a další „dobové“ souvislosti. Nicméně jí nelze upřít prvenství při formulování principů trvale udržitelného rozvoje v ustanovení § 1 odst. 2, podle kterého územní plánování vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek – půdy, vody a ovzduší.
Rozhodná pro životaschopnost „padesátky“ a pro její uplatňování v nových podmínkách po roce 1989 byla kvalita vizionářské základní právní úpravy, která po nezbytných novelizacích umožnila její aplikaci dalších 16 let. Pro připomenutí lze uvést novely stavebního zákona č. 50/1976 Sb., které to umožnily (tučně zvýrazněny jsou ty zásadní) – zákon č. 103/1990 Sb., zákon ČNR č. 425/1990 Sb., zákon č. 262/1992 Sb., zákon č. 43/1994 Sb., zákon č. 19/1997 Sb., zákon č. 83/1998 Sb., nález ÚS pod č. 95/2000 Sb., nález ÚS pod č. 96/2000 Sb., zákon č. 132/2000 Sb., zákon č. 151/2000 Sb., zákon č. 239/2000 Sb., zákon č. 59/2001 Sb., zákon č. 254/2001 Sb., zákon č. 320/2002 Sb., nález ÚS pod č. 405/2002 Sb., zákon č. 422/2002 Sb., zákon č. 362/2003 Sb., zákon č. 218/2004 Sb., nález ÚS pod č. 300/2004 Sb., zákon č. 437/2004 Sb., zákon č. 127/2005 Sb.
Na semináři České společnosti pro stavební právo zazněly i další příspěvky k proměnám stavebního zákona v průběhu času, ke vztahu stavebních zákonů a správních řádů, k vývoji fikcí při povolování staveb, k technickým požadavkům na stavby a stanovení výjimek z nich, jakož i k postihu za delikty ve výstavbě a k problematice odstraňování staveb.
Vaše názory
Pro registrované uživatele je povolena diskuze.
Můžete se přihlásit, nebo se můžete zaregistrovat podle návodu pro registraci.