Mimořádné nenařízení odstranění černé stavby. Možné prolomení veřejných zájmů?

Nenařízení odstranění černých staveb podle § 256 odst. 3 velké novely nového stavebního zákona je třeba chápat jako proporcionální výjimku, která může přicházet v úvahu jen ve skutečně mimořádných případech, u marginálních a pro veřejné či soukromé zájmy neškodných odchylek. Nemá sloužit k legalizaci podstatných staveb. Přinášíme podrobný právní výklad tohoto nového ustanovení. Z hlediska vysoké odpovědnosti autorizovaných osob je tento výklad zásadní.

Schválená velká novela nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. (sněmovní tisk č. 67), v době vzniku článku dosud nevyhlášená ve Sbírce zákonů, doplňuje novým § 256 odst. 3 pravidlo, podle něhož „stavební úřad nenařídí odstranění stavby a stavbu dodatečně povolí i bez splnění podmínek podle odstavce 1, pokud by nařízení odstranění stavby představovalo pro povinného nebo pro jiné osoby nebo pro veřejný zájem zcela zjevně zásah nepřiměřený přínosům a zároveň ponecháním stavby nejsou dotčeny veřejné zájmy ani práva třetích osob. Odpovědnost povinného za přestupek tím není dotčena“.

Citované ustanovení nového § 256 odst. 3 bylo při projednávání velké novely stavebního zákona hojně komentováno. Při jeho výkladu je třeba vycházet z účelu stavebního zákona uvedeného v § 1 odst. 3, kterým je mimo jiné zajištění integrované ochrany veřejných zájmů. Jazykový výklad předmětného ustanovení může svádět k závěru, že pomocí tohoto ustanovení lze legálně obcházet ochranu veřejných zájmů kupříkladu tím, že nejprve tzv. černý stavebník realizuje stavbu bytového domu v památkové zóně či jím zasáhne do zájmů na ochranu přírody a krajiny a následně bude moci být takové protiprávní jednání dodatečně legalizováno. Smyslem tohoto článku je upozornit, že takový výklad by jistě narazil na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která reaguje na dřívější nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn./č. j. I. ÚS 1956/19−1.

Procesní a hmotněprávní kontext nového ustanovení

Nový stavební zákon obsahuje úpravu řízení o odstranění stavby v § 250 a následujících. Podle platné úpravy nyní i po velké novele je dodatečné povolení součástí řízení o nařízení odstranění stavby. Stavební úřad v oznámení o zahájení tohoto řízení poučí povinného o možnosti podat žádost o dodatečné povolení. Lhůta činí 30 dnů od zahájení řízení doručením oznámení o zahájení řízení povinnému. Nebude-li žádost včas podána, stavbu již dodatečně povolit nelze; jedná se o prekluzivní lhůtu.

Stavební úřad v řízení o odstranění stavby posuzuje v případě žádosti o její dodatečné povolení zejména následující hmotněprávní kritéria obsažená v § 256 odst. 1, který stanoví, že:

„Stavbu lze dodatečně povolit, pokud povinný prokáže splnění podmínek podle § 193 a

a) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu,

b) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a

c) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.“

Účastníky řízení jsou vedle povinného také vlastník pozemku, na němž se nachází odstraňovaná stavba, osoby s věcným právem k tomuto pozemku nebo stavbě a další osoby, jejichž vlastnická či jiná věcná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám mohou být rozhodnutím přímo dotčena.

Níže vykládané podmínky aplikace nového § 256 odst. 3 je proto nutné posuzovat nejen ve vztahu k sousedním parcelám, ale též například ke společným částem domu, přístupu, údržbě, technické infrastruktuře či spoluvlastnickým právům.

Rozbor jednotlivých podmínek pro rozhodnutí o neodstranění stavby

Ustanovení míří na nepovolenou stavbu, která by bez jeho existence měla být odstraněna pro nesplnění podmínek pro dodatečné povolení požadovaných § 256 odst. 1 stavebního zákona. Ani takovou stavbu však stavební úřad nově odstranit nenařídí a dodatečně ji povolí, pokud:

  1. Odstranění by bylo zcela zjevně nepřiměřené jeho přínosům. Musí být porovnán konkrétní přínos odstranění stavby s negativními následky pro povinného, jiné osoby nebo veřejný zájem. Nejde o běžnou nevýhodnost či nákladnost odstranění; formulace vyžaduje mimořádně silnou a zjevnou disproporci.
  2. Ponecháním stavby nesmějí být dotčeny veřejné zájmy. Jde o samostatnou kumulativní podmínku. Nelze tedy stavbu dodatečně povolit jen proto, že by její odstranění bylo tvrdé (ve smyslu zcela zjevné nepřiměřenosti), jestliže by její zachování bylo v rozporu s veřejným zájmem (například v oblasti bezpečnosti, ochrany zdraví, životního prostředí nebo územního plánování).
  3. Ponecháním stavby nesmějí být dotčena práva třetích osob. Výjimečné dodatečné povolení také nesmí jít k tíži sousedů či jiných nositelů práv. Samotný významný (zcela zjevně nepřiměřený) dopad odstranění stavby např. na povinného nebo „jinou osobu“ tedy nestačí, pokud by zachováním stavby bylo současně zasaženo do práv další, „třetí osoby“ (typicky vlastníka sousední nemovitosti).

Všechny uvedené podmínky musí být splněny současně, tedy odstranění musí být zcela zjevně nepřiměřené jeho přínosům a zároveň ponechání stavby nezasáhne veřejné zájmy ani práva třetích osob. Jde proto již ze své podstaty o úzkou výjimku, nikoli o obecné prominutí hmotněprávních požadavků pro dodatečné povolení, jak vyplývají z § 256 odst. 1. Pouze při splnění výše uvedených podmínek stavební úřad odstranění nenařídí a stavbu dodatečně povolí, byť podle dosavadní právní úpravy by to nebylo možné. Lze poznamenat, že z dikce „nenařídí odstranění“ a „dodatečně povolí“ plyne závazný následek při splnění podmínek stavbu dodatečně povolit, nikoli možnost správního uvážení úřadu, zda i přes splnění uvedených podmínek stavbu dodatečně povolí, či nikoliv.

Inspirace nálezem Ústavního soudu a požadavek proporcionality

Domníváme se, že úprava obsažená v novém § 256 odst. 3 stavebního zákona vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn./č. j.: I. ÚS 1956/19−1, dle kterého rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. Tehdejší spor se týkal oplocení mezi pozemky v Jindřichově Hradci. Územní rozhodnutí povolilo umístění plotu s výškou max. 150 cm, avšak některé jeho části podle zjištění stavebního úřadu reálně dosahovaly výšky 172 až 193 cm. Stavební úřad stavebníkovi nařídil přesahující část odstranit. Odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí v jeho jádru potvrdil a správní soudy žalobu i kasační stížnost stavebníka zamítly. Spor se tedy týkal zcela marginální otázky, která skutečně neměla potenciál jakkoliv zasahovat do veřejných zájmů a šlo v zásadě o situaci, kdy stavební úřad postupoval formálně správně, avšak ve výsledku byl jeho postup věcně absurdní, a to rovněž s přihlédnutím k tomu, že po změně právní úpravy by již obdobný plot povolení nepotřeboval. Nález (a zejména jeho právní větu) proto nelze automaticky vztahovat na jakékoliv stavby zhotovené bez povolení nebo v rozporu s příslušným povolením.

Rovnost a riziko zvýhodnění protiprávního jednání

Čl. 1 Listiny uvádí: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Princip rovnosti je jedním ze základních postulátů právního státu. Komentované ustanovení § 256 odst. 3 stavebního zákona staví stavebníka, který stavěl bez povolení (tedy černého stavebníka), do výhodnějšího postavení než poctivého stavebníka, který by předem absolvoval standardní povolovací proces. Dodatečné povolení má být totiž nově možné bez splnění podmínek § 256 odst. 1, který odkazuje mimo jiné na soulad záměru s územním plánováním, stavebními požadavky, veřejnými zájmy a právy účastníků podle § 193 stavebního zákona, tedy bez splnění podmínek striktně vyžadovaných po poctivých stavebnících. Z hlediska rovnosti před zákonem se jedná o obzvlášť citlivý problém.

Příliš široce vykládaná výjimka tak může bez rozumného důvodu zvýhodnit toho, kdo stavěl bez povolení, před tím, kdo náklady a omezení povolovacího procesu respektoval, což v právním státě považujeme za nepřípustné. Dotčen by byl princip rovnosti plynoucí nejen z citovaného čl. 1 Listiny, nýbrž i z jeho promítnutí do čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Rozdílné zacházení lze přitom z ústavněprávního hlediska ospravedlnit jen racionálním a věcným zdůvodněním. V aplikační praxi proto musí výjimka zůstat skutečně výjimkou určenou pro krajní situace, nikoli se stát běžnou cestou k legalizaci černých staveb. Měla by být tedy využívána zejména pro marginální stavby v duchu výše uvedeného nálezu ústavního soudu. U větších a rozsáhlejších staveb majících dopady na veřejné zájmy či práva třetích osob by měl černý stavebník narazit na popsané ústavní mantinely.

Aplikovatelná judikatura Nejvyššího správního soudu

• Stavba na cizím pozemku

V rozsudku 4 As 271/2024−62 Nejvyšší správní soud potvrdil, že nález I. ÚS 1956/19 brání automatickému odstraňování nepovolených staveb. Proporcionalitu však považoval v zásadě za zajištěnou již samou možností žádat o dodatečné povolení. Výjimku z citovaného nálezu Nejvyšší správní soud na jím posuzovanou věc neaplikoval, protože v této věci se jednalo o přístřešek pro skot postavený černým stavebníkem zcela bez povolení, navíc zčásti na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka. Žádost stavebníka o dodatečné povolení byla právě pro chybějící souhlas pravomocně zastavena. Byla zde tedy přímo dotčena vlastnická práva třetí osoby. Soud projednávanou věc odlišil od případu řešeného v citovaném nálezu, kde se jednalo jen o omezené překročení výšky plotu, bez zásahu do práv jiných osob, nadto v situaci, kdy po změně právní úpravy by již obdobný plot povolení nepotřeboval. U přístřešku pro skot podobné okolnosti soud neshledal. Argument, že stavba chrání zvířata a zaměstnance, nemohl vyvážit nedostatek právního titulu k užívání cizího pozemku. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost černého stavebníka zamítl a nařízení odstranění stavby ponechal v platnosti.

• V podstatném rozporu s územním plánem

V rozsudku 8 As 152/2024−63 převzal Nejvyšší správní soud z citovaného nálezu obecné pravidlo, že odstranění nepovolené stavby nesmí být mechanické a musí obstát v testu proporcionality. Neuznal však, že by se v jím posuzované věci jednalo o výjimečný případ odůvodňující ponechání stavby jednopodlažního rodinného domu (zastavěná plocha cca 487 m²) postaveného zcela bez povolení. Stavebnice přes výzvy úřadu ve výstavbě pokračovala, neposkytovala mu součinnost. Stavba nebyla dodatečně povolena zejména pro rozpor s územním plánem (stála v ploše zemědělských pozemků). Soud tak věc i v tomto případě odlišil od situace v citovaném nálezu, neboť se jednalo o rozsáhlou černou stavbu, nedošlo ke změně právní úpravy ve prospěch stavebnice, a stavba byla v rozporu s veřejným zájmem na regulovaném (smysluplném) vývoji zástavby v území, k jehož ochraně slouží nástroje územního plánování. Soukromý zájem na zachování stavby domu proto nemohl převážit.

Také rozsudek 7 As 158/2021−38 potvrdil nařízení odstranění rodinného domu a dalších staveb vybudovaných bez povolení a v rozporu s územním plánem. Nejvyšší správní soud odmítl uznat existenci dobré víry stavebníků, kteří věděli, že pro jimi realizované stavby musí mít stavební povolení a rovněž věděli, že jej ani nemohou získat, jelikož územní plán v dané oblasti jimi realizované stavby neumožňuje (to jim bylo sdělováno i ze strany správních orgánů). Opět se tedy jednalo o stavbu postavenou v rozporu s veřejnými zájmy územního plánování, nad nimiž ani z hlediska přiměřenosti nepřevážil zásah do práv černých stavebníků, kteří ve stavbě již delší dobu bydleli a jejichž majetková práva budou citelně zasažena.

• V drobném rozporu s územním plánem

Rozsudek 7 As 317/2023−77 se pak týkal přístavby skladu výrobní haly, postavené na základě pravomocného stavebního povolení. Povolení však bylo následně soudem zrušeno pro malý přesah stavby do plochy určené územním plánem pro zemědělskou a lesnickou výrobu. Nejvyšší správní soud potvrdil, že odstranění stavby by v tomto případě bylo nepřiměřené. Stavba vznikla v dobré víře na základě pravomocného povolení, porušení bylo nanejvýš marginální a nebyl prokázán konkrétní zásah do veřejného zájmu ani do práv třetích osob. Pozdější geometrický plán navíc zpochybňoval, zda k přesahu vůbec došlo. U tohoto rozsudku je třeba vzít v potaz, že se nejednalo o stavbu černou (nepovolenou), nýbrž o stavbu, která povolení měla, avšak pozbyla jej.

• Zásah do společné části stavby

Rozsudek 4 As 309/2022−61 se týkal případu, kdy vlastnice bytu provedla vestavek („niku“) ve společném světlíku domu, o ploše přibližně 0,69 m². Tvořily jej příčka, zastropení a otvor či okno. Tvrdila, že konstrukce existovala již od výstavby domu, popřípadě že ji nabyla v dobré víře spolu s bytem. Správní orgány a soudy však z kolaudační a projektové dokumentace dovodily, že šlo o dodatečně provedenou nepovolenou úpravu. Nejvyšší správní soud potvrdil nařízení odstranění vestavku a obnovení původního stavu. Soud připustil, že odstranění stavby může být výjimečně nepřiměřené. V daném případě však shledal převažujícími důvody pro odstranění, protože vestavek zasahoval do společné části domu, nikoli jen do výlučné dispozice bytu, komplikoval přístup, čištění a údržbu světlíku, mohl ztížit budoucí opravy kanalizačního vedení a mohl ovlivňovat výměru bytu a spoluvlastnické podíly ostatních vlastníků. Na druhou stranu zásah do práv vlastnice bytu byl malý (v rozsahu necelého 1 m²) a její podíl na nákladech odstranění byl asi 2,56 % (stavební úřad nařídil odstranění nepovoleného vestavku všem spoluvlastníkům bytového domu). Vlastnice si při koupi mohla ověřit soulad skutečného stavu bytu s dokumentací. Její dobrá víra proto nebyla dána v objektivním smyslu. Rozsudek potvrzuje, že kritérium „nejsou dotčena práva třetích osob“ musí být vykládáno široce a fakticky, nikoli jen jako přímý zásah na sousední parcelu.

Závěr

Ústavně konformní aplikace nového § 256 odst. 3 v kontextu výše citovaného nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1956/19, který byl zjevně jeho předobrazem, i v kontextu s dalšími výše citovanými soudními judikáty, tedy vyžaduje, aby šlo o skutečně mimořádný případ, nikoliv o obecnou legalizaci „černých staveb“. Stavební úřad musí postavit najisto, že ponecháním stavby nebude zasažen žádný chráněný veřejný zájem ani právo třetí osoby (patrně tedy půjde jen o nepodstatné stavby). S ohledem na požadavek „zcela zjevné nepřiměřenosti“ musí být dodatečné povolení navíc odůvodněno převážením konkrétní újmy z odstranění nad konkrétním přínosem odstranění.

Opakovaně citovaný nález I. ÚS 1956/19 ostatně Nejvyšší správní soud vykládá jako výjimečný individuální korektiv, nikoli jako obecné oslabení podmínek pro možnost dodatečného povolení. Z ustálené judikatury na nález reagující plyne, že proporcionální výjimka může přicházet v úvahu jen ve skutečně mimořádných případech, u marginálních a pro veřejné či soukromé zájmy neškodných odchylek. Nemá sloužit k legalizaci staveb podstatných. Tento právní výklad je plně v souladu s odůvodněním velké novely nového stavebního zákona.

Vaše názory

Pro registrované uživatele je povolena diskuze.
Můžete se přihlásit, nebo se můžete zaregistrovat podle návodu pro registraci.