Zprávy a informace ČKAIT 2024|01

Stavebnictví je odvětví podléhající značné regulaci, protože stavební díla mají široký dopad na ochranu oprávněných zájmů zahrnující ochranu zdraví, bezpečnosti osob, majetku, životního prostředí, popřípadě jiné veřejné zájmy a budují se s životností 50 let i více. Předmětem regulace jsou jak stavební výrobky, z nichž většina je stanovena k povinnému posuzování shody před jejich uvedením na trh, tak činnosti ve výstavbě, navrhování a provádění staveb.

České technické normy stanovující technické požadavky na stavební výrobky, stavby a jejich provádění mají v praxi autorizovaných osob nezastupitelné místo. I dnes, kdy jsou české technické normy obecně nezávazné, se ve stavební praxi setkáváme běžně se závaznými technickými normami nebo normami určenými, které stanovují cíleně podrobnější technické požadavky k obecným požadavkům právního předpisu.

Dále je to obor, kde je stále v platnosti řada původních českých technických norem, a je jedním z oborů, kde se vydávají stále nové národní technické normy, podporující kvalitu staveb, stanovující postupy navrhování staveb, technické požadavky na stavební výrobky, stavební konstrukce a stavby a jejich dopad na životní prostředí.

Kolébkou technických norem byl před téměř 100 lety československý průmysl

Jednoznačnou motivací bylo zajistit unifikaci vybraných výrobků a jejich vlastností, aby se tím snížily výrobní náklady výrobků při používání součástí od jiných výrobců.

Proto již v roce 1928 byla založena Československá normalizační společnost, užívající zkratku ČSN. Jejími členy byly logicky velké průmyslové podniky. Technické normy v té době vznikaly bez účasti státu konsenzem mezi tehdejšími účastníky normalizačního procesu. Využívání technických norem bylo ryze dobrovolné a zjevně přispělo ke specializaci výrobních programů podniků, a tím k vyšší efektivitě, produktivitě a posílení obchodu.

Vztah technických norem a právních předpisů je dán historickým vývojem

Ze současného pohledu ve vztahu k diskusím o závaznosti a nezávaznosti norem není bez zajímavosti nahlédnout do historie. Od plně dobrovolného využívání se přechází k závaznosti. Normy byly využívány k regulaci prací a dodávek. Byly poskytovány bezplatně.

Vládní nařízení č. 311/1940 Sb., o závaznosti českomoravských, případně československých technických norem při dodávkách a pracích pro veřejné úřady, ústavy, podniky a fondy, ukládalo v odstavci (1):

(1) Veřejné úřady, ústavy, podniky a fondy jsou povinny při zadávání dodávek a prací ukládati dodavatelům a podnikatelům, aby jejich dodávky a práce vyhovovaly českomoravským technickým normám (§ 2), pokud není nebo nebude v příslušném oboru normativních předpisů úředních anebo pokud nebude v určitém případě třeba předpisů zvláštních.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí také pro každého, kdo zadává stavby nebo jiné práce prováděné s podporou veřejných úřadů, ústavů, podniků a fondů.

V § 3 uvedeného nařízení se uvádělo: „Uveřejnění jednotlivých norem i odvolání jejich schválení je vyhlásiti v úředním listě. Počet výtisků českomoravských technických norem, potřebný pro jejich zavedení u veřejných úřadů, ústavů, podniků a fondů, dodá normalizační společnost bezplatně.“

Již ve čtyřicátých letech minulého století se využívaly výlučné odkazy na technické normy v právních předpisech. Například vydání nařízení č. 439/1941 Sb., o závaznosti českomoravských norem požárně-technických stanovilo:

(1) Ministerstvo vnitra může požárně-technické normy, vydané Českomoravskou společností normalisační nebo bývalou Československou normalisační společností, anebo některá ustanovení těchto norem prohlásiti za všeobecně závazné, a to popřípadě s určitými podmínkami, které zároveň stanoví.

Obdobně se v roce 1941 technické normy využívaly k posouzení a průkazu shody s požadavky právního předpisu. Odstavec (2) výše uvedeného nařízení stanovil, že:

Prohlášení podle odstavce (1) má za účinek, že předměty a zařízení hasičské výstroje a výzbroje a jiná požárně-technická zařízení, jakož i jejich součástky (dále jen zařízení) smějí býti vyráběny, uváděny do oběhu, stavěny a – stanoví-li to ministerstvo vnitra výslovně – i užívány jen, vyhovují-li normě prohlášené za závaznou. V posléze uvedeném popřípadě musí býti užívaná zařízení, která nevyhovují normě prohlášené za závaznou, nahrazena zařízeními vyhovujícími této normě, a to ve lhůtě a za podmínek, stanovených ministerstvem vnitra. Toto ministerstvo může při tom také stanoviti, jakým způsobem se naloží s dosavadními zařízeními.

Uvedené příklady nejsou ojedinělé. Vyhlášky zmocňovaly orgány státní zprávy k vyhlašování obecné závaznosti technických norem. Příkladem může být vládní nařízení č. 201/1942 Sb., o závaznosti technických norem, obchodních a dodacích podmínek a předpisů o jakosti a označování. Význam technických norem pro národní hospodářství v historickém kontextu byl tedy velmi brzy doceněn a technické normy byly využívány k regulaci dodávek i prací ve veřejném zájmu. To jistě podněcovalo i tvorbu nových technických norem. Takto využívané normy byly poskytovány zdarma. Vybrané technické normy sloužící uvedeným účelům byly ohlašovány za závazné v úředních listech.

Do roku 1997 technickou normalizaci upravoval zákon č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, ve znění zákona č. 632/1992 Sb. V § 3 zákona se uvádělo:

(1) Právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikatelské činnosti (dále jen „organizace“) a orgány státní správy jsou povinny řídit se při své činnosti těmi ustanoveními československé normy, která jsou označena jako závazná.

(2) Jako závazné ustanovení československé normy se označí jen to, u něhož to požaduje v rámci své pravomoci neopomenutelný účastník (§ 4) ve stanovisku k návrhu československé normy; v československé normě se příslušný neopomenutelný účastník uvede.

Schválení československé normy oznamoval a zajišťoval Federální úřad pro normalizaci a měření (FÚNM), který v té době byl ústředním orgánem státní zprávy. Věstník FÚNM uváděl, které články předmětné normy jsou závazné. Toto oznámení a vydání československé normy úředním tiskem bylo podmínkou platnosti československé normy.

Poslední novela zákona č. 142/1991 Sb. stanovila, že Ustanovení státních norem schválených před účinností tohoto zákona se považují do 31. prosince 1994 za závazná, pokud Úřad do této doby nezveřejní změnu jejich závaznosti nebo pokud z jejich obsahu nevyplývá, že jde o ustanovení doporučená. Po tomto datu jsou tyto státní normy nezávazné, pokud zákon nestanoví jinak. Zákon č. 142/1991 Sb. byl zrušen ke dni 1. září 1997 a nahrazen zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, který v sobě zahrnuje i ustanovení o technické normalizaci.

Jaká je tedy závaznost technických norem od roku 1997 až dosud?

Zákon č. 22/1997 Sb. uvádí, že česká technická norma není obecně závazná. Nutno ale ihned dodat, nestanoví-li jiný právní předpis nebo soukromoprávní ujednání jinak. Zákon stanoví i práva a povinnosti pověřené osoby souvisící s tvorbou a uplatňováním českých technických norem. Pověřenou osobou je Úřad pro technickou normalizaci a státní zkušebnictví (UNMZ).

Úřad zřídil Českou agenturu pro standardizaci (ČAS), jako státní příspěvkovou organizaci, která od 1.1.2018 zajišťuje tvorbu, vydávání a distribuci českých technických norem a vede databázi českých technických norem a jiných technických dokumentů. Českou technickou normu definuje zákon jako dokument schválený ÚNMZ, který poskytuje pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech.

Na jedné straně je obecná nezávaznost technických norem, která je zakotvena v zákoně č. 22/1997 Sb. a je stejně vnímána jak na evropské, tak i na mezinárodní úrovni, ale na druhé straně na internetových stránkách Your Europe, sdílejících informace útvarů Evropské komise se uvádí, že …přestože je dodržování norem dobrovolné, jejich uplatňováním se poukazuje na určitou úroveň kvality, bezpečnosti a spolehlivosti produktů a služeb. Na normy se někdy odkazuje v právních předpisech, kde jsou uvedeny jako doporučené, či v některých případech dokonce povinné v zájmu toho, aby se zajistilo dodržování specifických právních předpisů.

Shoda s technickou normou je jedním ze způsobů, jak prokázat splnění povinných požadavků v procesu návrhu a provádění staveb. To vyplývá z definice a statutu technických norem. Ustanovení technické normy by mělo být podrobnějším technickým vyjádřením obecného právního požadavku uvedeného v zákonech nebo prováděcích vyhláškách, který však může být splněn i jiným způsobem, prostředky, jiným technickým řešením, ale za předpokladu zachování minimálně stejné úrovně ochrany veřejných zájmů, jak stanovil právní předpis.

Tam, kde to umožňuje právní předpis tím, že přímo nestanoví příslušnou normu za závaznou, tak dobrovolný charakter používání technických norem umožňuje přijímat vyspělá technická řešení staveb a podporuje technický rozvoj a inovace.

Technické normy se na druhou stranu mohou stát smluvně závaznými v obchodních smlouvách mezi dodavatelem a odběratelem, nicméně v takových případech se jedná výlučně o soukromoprávní smluvní vztahy. Dodržení technických požadavků českých technických norem nebo jejich částí je poměrně často stanoveno vyhláškami takovým způsobem, že se stává česká technická norma nebo její část závaznou a stává se nedílnou součástí právního předpisu. Závaznost technických norem je dána druhem odkazu na normu v právním předpise, který může být výlučný, indikativní nebo obecný. Existují ale i právní předpisy, které v textu obsahují vybraná ustanovení příslušné normy bez odkazu na zdroj, označení dané normy.

Kdy je technická norma závazná?

Pokud výlučný odkaz v právním předpise vyloučí jiné technické řešení, je technická norma závazná a není přípustné splnění obecného požadavku jiným způsobem. Je proto nutné rozlišovat formu odkazů na technické normy v právním předpise.

Problematice odkazování na technické normy se věnoval i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 27. května 2009 (judikát Pl. ÚS 40/08 #1; publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 241/2009 Sb.). Ústavní soud uvedl, že české technické normy jsou zvláštním druhem norem, ve kterých jsou upraveny velice specifické požadavky, obsahují technický popis parametrů výrobků, konstrukcí, materiálů i složitějších celků z těchto částí tvořených. Podle Ústavního soudu obsahují informace o obecně uznávaných technických řešeních, základní zákonné požadavky bezpečnosti konstrukční, materiálové, protipožární, hygienické či ochrany zdraví a životního prostřední. Jedná se prakticky o rozvinutí definice technické normy uvedené v zákoně č. 22/1997 Sb.

Výlučný odkaz je jediný způsob, jak právní přepis vyloučí jiné technické řešení než to, které stanoví technická norma, na kterou se odkazuje právní předpis. Technická norma nebo její část podrobněji specifikuje závazné technické požadavky vztahující se k obecným požadavkům, které uvádí právní přepis. Tím vzniká povinnost řídit se ustanoveními příslušné technické normy nebo její částí, na kterou se odkazuje právní předpis. V tomto případě nejsou přípustná jiná řešení nebo splnění obecného požadavku jiným způsobem. Výlučným odkazem jsou ustanovení právního přepisu typu: Při navrhování stavby musí být vymezeny požární úseky a určena pravděpodobná intenzita případného požáru v těchto požárních úsecích nebo jejich částech (dále jen „požární riziko“) v souladu s § 15, 17, 23 a s českými technickými normami uvedenými v příloze č. 1 částech 1 a 2 – viz § 3 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb. Nutno poznamenat, že takových odkazů je v našich právních předpisech celá řada.

Při citaci označení technické normy v právním přepise se musí rozeznávat forma odkazu na technickou normu, která uvozuje verzi závazné normy nebo její části. Odkaz, citace označení technické normy může být nedatovaný nebo datovaný.

Nedatovaný odkaz na technickou normu neobsahuje rok platnosti normy, tedy obsahuje pouze označení normy, např. ČSN 73 0540-2. To znamená, že požadavek právního předpisu je dán platnou verzí technické normy a mění se automaticky s její revizí nebo změnou k datu platnosti revidované nebo změněné verze normy. To platí například u technických norem odkazovaných v citované vyhlášce č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ale i u většiny dalších.

Datovaný odkaz na technickou normu musí obsahovat vedle označené normy i rok platnosti normy, včetně jejich případných změn, např. ČSN 73 0540-2:2011/Z1:2012. Tento odkaz stanoví konkrétní verzi technické normy, případně včetně její změny. V tomto případě revizí nebo změnou technické normy se požadavek, který konkretizuje obecný požadavek právního předpisu, nemění. Vznikne ovšem paradox, že právní předpis se odkazuje na obecně neplatnou normu. Tím se ale požadavek právního předpisu nemění, v tomto případě se legitimně musí postupovat podle neplatné normy, platné pouze ve spojení s příslušným právním předpisem.

Kdy se připouští i jiná technická řešení, než stanoví technická norma?

Jiná technická řešení se připouští jen tehdy, pokud právní předpis neobsahuje výlučný odkaz na technickou normu. V těchto případech je v plné odpovědnosti účastníků výstavby, jaký výběr technických norem ustanoví a jak podrobněji specifikují naplnění obecných požadavků příslušného právního předpisu. Takový stav navodil např. používaný odkaz na „normové hodnoty“ definovaný vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, kde za normovou hodnotu je považován „konkrétní technický požadavek, zejména limitní hodnota, návrhová metoda, národně stanovené parametry, technické vlastnosti stavebních konstrukcí a technických zařízení, obsažený v příslušné české technické normě, jehož dodržení se považuje za splnění požadavků konkrétního ustanovení této vyhlášky“. Je známo, že závazný seznam takových norem nebyl vydán.

Aby byly jednoznačně definovány podrobnější požadavky k obecným požadavkům stanovených právním předpisem, je užíván indikativní odkaz na technické nomy, který je spojen s tzv. určenými normami. Určené normy definuje ustanovení § 4a zákona č. 22/1997 Sb. V tomto případě označení technické normy není citováno přímo v textu právního přepisu jako v případě výlučného odkazu, ale právní předpis se odvolá na určenou normu nebo její část, kterou příslušný orgán státní správy určil podle svého uvážení a požádal ÚNMZ, aby technikou normu oznámil ve svém věstníku. Proto určená norma.

Obvykle právní předpis obsahuje text: „Podrobnější technické požadavky stanoví určená česká technická norma.“ Tento způsob je používán např. v Pražských stavebních předpisech. Předpokládá se, že status určené normy bude využívat i připravovaná vyhláška, která bude stanovovat požadavky na výstavbu a která nahradí vyhlášku č. 268/2009 Sb.

Obecně platí, že je-li splněn požadavek určené normy, má se za to, že je splněn požadavek daného ustanovení zákonného předpisu, který se na určenou normu odkazuje, v rozsahu definovaném touto normou. Tedy splněním požadavků technické normy se prokazuje plnění obecného požadavků předpisu.

Kromě výlučného nebo indikativního odkazu existuje i všeobecný odkaz na technické normy, který nekonkretizuje technickou normu, ale odkazuje se na technické normy jako celek, aniž by je určoval individuálně. Takto postupuje např. zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků).

Tento zákon uvádí, že nestanoví-li požadavky na obecnou bezpečnost výrobku právní předpis, posuzuje se bezpečnost výrobku podle příslušné české technické normy, která přejímá jinou příslušnou evropskou normu nebo jinou jak evropskou normu, na kterou je publikován odkaz ve Věstníku EU (norma harmonizovaná), nebo podle příslušné národní normy, tedy v České republice podle ČSN. Obdobná ustanovení najdeme i ve stavebním zákoně.

Technické požadavky na stavební výrobky se mění i podle klimatických podmínek dané země

Technické požadavky na stavební výrobky stanoví původní ČSN, na které se nevztahuje příslušná ČSN EN, tedy ČSN, které přejímá evropskou normu do soustavy národních norem. Na jednotném evropském trhu se stavebními výrobky se tedy nalézají stavební výrobky se značně rozdílnými vlastnostmi a všechny při tom odpovídají požadavkům, jedné evropské výrobkové normy.

Normy výrobků stanoví obecné požadavky na výrobky a požadavky pro specifické použití výrobků ve stavbě. Prakticky je to soubor zejména geometrických, mechanických, požárně-technických, akustických, tepelně technických, vlhkostních, a vlastností souvisících s bezpečností a ochranou zdraví při užívání. V původních národních normách před tím, než se začaly vydávat evropské normy stavebních výrobků přejímané povinně všemi státy EU do jejich národních soustav norem, byly požadavky na jednotlivé vlastnosti stanoveny číselnou hodnotou, intervalem nebo tolerancí hodnot.

Vzhledem k tomu, že požadavky na vlastnosti stavebních výrobků jsou odvozovány od požadavků na stavby, které mají přímou vazbu na klimatické podmínky, ale i národní a řemeslné zvyklosti, musel vzniknout v Evropě systém klasifikace vlastností, kdy k jedné vlastnosti výrobku, například pevnosti v tlaku, byla přiřazena řada tříd nebo úrovní s přiřazenými číselnými hodnotami vlastností nebo intervaly v takovém rozsahu, aby vyhověly požadavkům ve všech státech EU, uvedených v původních národních normách výrobků. Vlastnosti stavebních výrobků nebo požadavky na ně se vyjadřují kódovým označením. Kód se skládá obvykle ze zkratky názvu vlastnosti v angličtině, např. „T“ (thickness) a z číselné hodnoty nebo většinou jednostranného intervalu, který obvykle odpovídá číselné hodnotě dané požadované vlastnosti. Tím je umožněno, aby požadavky na jeden druh výrobku stanovila jedna evropská norma a výrobky vykazovaly v jednotlivých státech rozdílné číselné hodnoty vlastností označované klasifikačními třídami nebo úrovněmi, odpovídajícími regionálním nebo státním požadavkům na stavby. Ve výjimečných případech evropská norma výrobků obsahuje požadavek na danou vlastnost vyjádřený mezní hodnotou, tedy jediným požadavkem platném v celé EU. Uvádění mezní hodnoty v evropských normách výrobků je považováno Evropskou komisí za nepřípustné, omezující volný pohyb zboží.

Technické požadavky na použití stavebních výrobků ve stavbě

To, že budou na stavbě použity takové stavební výrobky, které splňují technické požadavky na stavby a konstrukce, je podle dosavadního i nového stavebního zákona odpovědností projektanta a zhotovitele stavby. Je důležité si uvědomit, že když stavební výrobek vykazuje vlastnosti odpovídající jakékoliv klasifikační třídě nebo úrovni ze škály, kterou výrobci „nabízí“ daná evropská norma výrobku, tak stavební výrobek odpovídá, je ve shodě s požadavky této evropské normy. Hovoříme-li o evropské normě, máme na mysli národní normy, které přebírají příslušnou evropskou normu a jsou vydávány například jako ČSN EN, nebo DIN EN (německá norma). Národní normy přejímající evropskou normu musí být identické, liší se pouze jazykovou mutací.

Technické požadavky na stavební výrobky, a tím vlastnosti, které výrobek musí vykazovat pro stejné použití ve stavbě, mohou se značně lišit v jednotlivých státech EU. Například okno, tvořící ve stavbě vnější výplň otvoru, svými vlastnostmi vyhovujícími požadavkům evropské normy ČSN EN 14351-1+A2 Okna a dveře – Norma výrobku, funkční vlastnosti – Část 1: Okna a vnější dveře, může vyhovovat technickým požadavkům národních stavebních předpisů (např. na tepelnou ochranu ve státech na jihu EU), a u nás a v okolních státech tak tomu již nemusí být. Obdobně je tomu např. i u venkovní keramické dlažby, armatur pro kanalizaci apod.

Stavební předpisy stanovující technické požadavky na stavby, jejich části a na stavební konstrukce u nás uvádí vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, nebo vyhláška č. 398/2009 Sb., stanovující obecné technické požadavky zabezpečující bezbariérové užívání staveb, případně nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze. Tyto předpisy nestanoví požadavky na stavební výrobky. To je úkolem projektanta a popřípadě, když není stanoveno, tak je odpovědností zhotovitele stavby použít takové stavební výrobky, aby technické požadavky na stavby a konstrukce byly splněny. Tento základní princip je zakotven v § 156 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. Obdobné ustanovení uvádí i nový stavební zákon č. 283/2021 Sb. v § 153.

Závěr

Z výše uvedených pohledů mají technické normy nezastupitelné místo ve stavebnictví a v mnoha případech jsou těmi dokumenty, které společně s právními předpisy zajišťují ochranu oprávněných a jiných veřejných zájmů. A to i přesto, že technické normy jsou podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, obecně nezávazné.