Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR: Stanovení minimálních cen je těžce obhajitelným opatřením

MPO ČR je oproti MMR ČR přesvědčeno, že by se k předběžné otázce neměla Česká republika vyjadřovat. MPO se jako gestor předběžné otázky ve věci C-137/18 Hapeg Dresden a směrnice 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu kloní k restriktivnímu výkladu čl. 15 odst. 3 směrnice, tj. že pouze skutečně odůvodněná a přiměřená opatření jsou v souladu s tímto článkem a jsou tedy přípustná.

Stanovení minimálních cen, které je v předmětném řízení zkoumáno předkládajícím zemským soudem v Drážďanech, je objektivně velmi těžce obhajitelným opatřením.

Tomu nasvědčuje i počet členských států, které takovou regulaci ve vztahu k předmětným službám mají (pouze Německo), tato regulace je navíc v současnosti posuzována Soudním dvorem EU (dále také jen SD EU) v rámci řízení ve věci C-377/17 Komise proti Německu, kde dosud nebyl vynesen rozsudek.

Nastavení minimálních či maximálních cen omezuje hospodářskou soutěž

Je nutné uvést, že minimální sazby byly ve výčtu opatření podléhajících hodnocení dle čl. 15 odst. 2 směrnice o službách uvedeny v návaznosti na již existující judikaturu SD EU, která ve vztahu k sazbám (ať již minimálním či maximálním) konstatovala, že tyto představují vážnou překážku pro vnitřní trh, jelikož poskytovatele služeb připravují o možnost soutěžit cenou nebo kvalitou, což je základní nástroj jakékoliv hospodářské činnosti. Minimální sazby v oblasti volného pohybu služeb SD EU ve své judikatuře konstantně označuje jako omezení, které je v rozporu s čl. 56 SFEU (C465/05 Komise v. Itálie, b. 122-129, rozsudek ve spojených věcech C-94/04 a C-202/04 Cipolla, b. 56-60). Ohledně minimálních cen za služby konkrétně SD EU uvedl: Zákaz takové povahy totiž zbavuje hospodářské subjekty usazené v jiném členském státě možnosti prostřednictvím nabídky cen nižších, než jsou ceny stanovené nařízeným tarifem, účinněji konkurovat hospodářským subjektům usazeným stabilně v dotyčném členském státě, a tudíž disponujícím většími výhodami ohledně připoutání zákazníků než hospodářský subjekt usazený v zahraničí. Podle SD EU dále takový zákaz omezuje volbu příjemců dotčených služeb v dotyčném členském státě, protože tito nemohou použít služeb zahraničních hospodářských subjektů, které by v tomto členském státě nabízely své služby za nižší cenu, než je minimální cena stanovená uvedeným tarifem. (C134/05 Komise v. Itálie, b. 70-73).

Minimální sazby nejsou naléhavým důvodem obecného zájmu, ani nejsou nutné pro ochranu spotřebitele

SD EU dále explicitně ve vztahu k minimálním sazbám zdůraznil, že tyto sazby nejsou v řadě případů nutné a odůvodnitelné obecným cílem ochrany spotřebitele, jelikož organizační pravidla, pravidla kvalifikace, profesní etiky, kontroly a odpovědnosti jsou sama o sobě dostačující k dosažení cílů ochrany spotřebitele (rozsudek ve spojených věcech C-94/04 a C-202/04 Cipolla, b. 69).

Dotčená německá právní úprava stanovující systém minimálních odměn, které musí být sjednány ve smlouvách s architekty a inženýry, je tedy národní požadavek dle čl. 15 odst. 2 písm. g) směrnice o službách, který musí být slučitelný s podmínkami čl. 15 odst. 3 směrnice o službách. Dle tohoto ustanovení je takový požadavek přípustný pouze v případě, že je nediskriminační, opodstatněný naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřený, tj. vhodný k dosažení cíle a co možná nejméně restriktivní.

Stanovením minimální ceny nelze zaručit odpovídající kvalitu

V tomto ohledu dle MPO Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen MMR) nedodalo náležité odůvodnění souladu německého opatření s podmínkami čl. 15 odst. 3 směrnice o službách, které by se zakládalo na výše uvedené judikatuře Soudního dvora EU. Hlavním argumentem, který MMR uvedlo jako zdůvodnění opodstatněnosti minimálních sazeb, je zajištění vysokých standardů kvality, které mají prokazatelně vztah k ceně za tyto služby.

V kontextu čl. 15 odst. 3 směrnice o službách je MPO toho názoru, že stanovením minimální ceny nelze zajistit odpovídající kvalitu služeb ani ochranu spotřebitele, tj. že není zejména naplněna podmínka přiměřenosti, jelikož dané opatření není vhodné pro dosažení stanoveného cíle a není ani nejméně restriktivní.

Jak uvedl v související věci SD EU, nabízí se za tímto účelem jiná méně restriktivní opatření: zejména organizační pravidla, pravidla kvalifikace, profesní etiky, kontroly a odpovědnosti, jsou sama o sobě dostačující k dosažení cílů ochrany spotřebitele. (C-94/04 a C-202/04, Cipolla, b. 69).

Naopak minimální cena může být v určitém smyslu i demotivující a protikonkurenční opatření vedoucí k tomu, že soutěžitelé na trhu nemusí soutěžit, kdo nabídne nejvýhodnější nabídku v poměru cena/výkon, jelikož díky stanovenému minimálnímu tarifu je poskytovateli zajištěn určitý jistý příjem a dále pak tato sazba omezuje případné zahraniční poskytovatele při vstupu na trh s cenově výhodnějšími nabídkami. MPO má zároveň za to, že argumentace MMR přiměřenost zkoumaných minimálních sazeb, i s ohledem na uvedenou judikaturu SD EU, dostatečně neprokazuje.

Česká republika se nemá dle MPO k předběžné otázce vyjadřovat

MPO z pohledu své působnosti nepovažuje za vhodné, aby se ČR vyjadřovala na podporu německých právních předpisů stanovujících minimální tarify pro služby stavebních inženýrů.

Poskytne-li MMR dodatečně přesvědčivé argumenty i v návaznosti na aktuální judikaturu Soudního dvora EU, které jsou s to odůvodnit přiměřenost takového opatření, pak je MPO připraveno o vyjádření se v předmětném řízení diskutovat. V případě, že MMR takovéto doplňující argumenty neposkytne, doporučujeme se k předložené předběžné otázce za ČR nevyjadřovat.

MMR nemá podporovat stanovení minimálních honorářů

Pro úplnost si v návaznosti na vyjádření MMR nicméně dovolujeme upozornit, že v případě, že by MMR hodlalo zavést zvažované a popisované minimální tarify pro služby architektů a stavebních inženýrů, bylo by nutné takovouto úpravu řádně notifikovat v Evropské komisi, a to podle stávající úpravy směrnice o službách (čl. 15 odst. 7), případně již dle nově připravované notifikační směrnice (podle níž by navíc nenotifikovaná opatření měla být nevymahatelná a stát by se vystavoval riziku žaloby pro nesplnění povinnosti). V každém případě doporučujeme nepřijímat takovéto opatření, dokud nebude vydán Soudním dvorem EU rozsudek ve věci C-377/17.