Senátoři podali ústavní stížnost na novelu stavebního zákona

Skupina sedmnácti senátorů, mezi nimiž je i Eliška Wagnerová, Jiří Dienstbier či Václav Láska, podala 22. srpna 2017 k Ústavnímu soudu v Brně návrh na zrušení několika ustanovení novelizovaného stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a zákona ČNR č. 114/1992 Sb., ve znění zákona č. 225/2017 Sb.

Novela totiž podle této ústavní stížnosti velmi omezila nejen okruh účastníků řízení, ale i práva účastníků řízení na přezkoumání závazných stanovisek dotčených orgánů.

Novela de facto neumožní přezkoumat nezákonná závazná stanoviska dotčených orgánů

  • Senátoři navrhují zrušit ustanovení odstavců 9, 10 a 11 v § 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb.

Účastníci řízení jsou těmito ustanoveními de facto oproštěni od „rizika“, že by případné nezákonné závazné stanovisko dotčeného orgánu mohl v rozporu s jejich zájmy přezkoumat z moci úřední nadřízený správní orgán.

Senátoři se proto domáhají navrácení práva na přezkumné řízení v případě nezákonných stanovisek dotčených orgánů. Napadají to, že přezkum zákonnosti závazných stanovisek dotčených orgánů v řízeních podle stavebního zákona závisí výlučně na iniciativě (a sice odvolání) účastníků řízení. V případě dodatečného zrušení nebo změny nezákonného závazného stanoviska je vyloučena obnova řízení v případě, že by jejím předmětem mělo být pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu.

Novela obsahuje i další ustanovení, které de facto likviduje možnost přezkumu závazného stanoviska dotčeného orgánu – v rámci odvolacího řízení proti navazujícímu rozhodnutí stavebního úřadu je omezena objektivní lhůtou jednoho roku ode dne vydání závazného stanoviska. To – ve spojitosti s § 96 odst. 1 správního řádu – znamená, že pokud účastník nepodá proti navazujícímu rozhodnutí stavebního úřadu odvolání do jednoho roku ode dne vydání podkladového závazného stanoviska dotčeného orgánu, bude přezkum závazného stanoviska (a potažmo i na něj navazující výrokové části rozhodnutí) i v odvolacím řízení vyloučen. Přitom však účastník může podat odvolání jedině až po vydání navazujícího rozhodnutí stavebního úřadu, dříve nikoli (to vyplývá nejen z logiky věci, ale i z § 83 odst. 1 věta druhá správního řádu: Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno.). A zde je onen absurdní důsledek: s ohledem na reálnou praxi v řízeních podle stavebního zákona, v nichž doba mezi vydáním závazného stanoviska dotčeného orgánu a vydáním navazujícího rozhodnutí stavebního úřadu často přesahuje jeden rok, to znamená faktickou nepřezkoumatelnost zákonnosti většiny závazných stanovisek vydávaných pro účely řízení podle stavebního zákona, jakož i na ně navazujících výrokových částí rozhodnutí stavebních úřadů, a to nejen v přezkumném řízení, ale takto dokonce i v odvolacím řízení.

Novelou je ohroženo právo na pokojné užívání nemovitostí

  • Senátoři požadují zrušení ustanovení odstavce 3 věta první ve slovech podle tohoto zákona v § 70 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb.

Toto novelizující ustanovení – v § 70 odst. 3 se slova správního řízení nahrazují slovy řízení podle tohoto zákona – bylo do původního vládního návrhu zákona vloženo pozměňovacím návrhem poslanců Františka Adámka a Jaroslava Foldyny. Tento pozměňovací návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen na její 56. schůzi 5. dubna 2017 v rámci třetího čtení.

Poslanci Adámek a Foldyna odůvodnili svůj pozměňovací návrh následovně: „Cílem je omezit vstup spolků do dalších částí stavebního řízení, zejména do povolovacích procesů tzv. podřízených staveb, kde se dnes otevřel prostor pro další neoprávněné prodlužování stavebních a povolovacích procesů. V České republice mají spolky, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, velmi silné postavení a v mnoha případech jsou jim svěřeny nástroje, kterými mohou docílit významných obstrukcí, jež mohou zapříčinit odliv investorů a zamezit tak i případné tvorbě nových pracovních míst. Cílem návrhu je zabránění nadměrným a nepodloženým blokacím výstavby a potencionálního ekonomického rozvoje.“

Senátoři však toto odůvodnění rozporují a domáhají se dodržování práva být slyšen a práva pokojného užívání nemovitostí. Každá osoba, která může být dotčena ve svých právech, svobodách nebo zájmech správním aktem, může ve vztahu k němu uplatnit skutečnosti a argumenty a v odpovídajících případech i navrhnout důkazy, ke kterým správní orgán musí přihlédnout. Pokud tedy správní orgán (stavební úřad) rozhoduje ve správním řízení o umístění nebo povolení určitého záměru, který se může přímo dotknout nájemního či odvozeného užívacího práva určité osoby k určitému pozemku, stavbě, bytu či nebytovému prostoru, není z hlediska ústavněprávního akceptovatelný názor, že by „právo na pokojné užívání“ těchto nemovitých majetkových hodnot nebylo jejím „právem“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož ochrany by se dotčená osoba nemohla v příslušném řízení domáhat.

Senátoři dále ve svém návrhu k ústavnímu soudu namítají, že uváděné důvody jsou nepodložené. Neexistuje žádná odborná statistika, natož studie, ze které by vyplývalo, zda či do jaké míry spolky „neoprávněně prodlužují“ správní řízení nebo se v nich dopouštějí „významných obstrukcí“ či „nadměrných a nepodložených blokací“. Pokud v důsledku odvolání či žaloby spolku někdy došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí stavebního úřadu, nemohlo jít o obstrukci či blokaci výstavby ze strany spolku, ale o ochranu zákonnosti nebo správnosti rozhodnutí ze strany nadřízeného správního orgánu nebo soudu.

Napadené ustanovení, které podle stavebního zákona zcela a bez výjimky vyloučilo z účastenství dotčené nájemce a jiné uživatele nemovitostí a rezidenty (sdružované ve formě spolků) ve správních řízeních o středně velkých záměrech, což je 90 % všech stavebních záměrů, představuje nepřiměřené omezení základního práva této skupiny dotčených osob domáhat se stanoveným postupem svých práv u jiného orgánu.

V důsledku toho všichni lidé, kteří žijí v bezprostředním okolí budoucího středně velkého záměru dotýkajícího se přírody v místě jejich bydliště, mají subjektivní právní vztah k dotčenému místu, ale nemají vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním pozemkům nebo stavbám, zcela a bezvýhradně proto ztrácejí jakoukoli procesněprávní možnost ovlivnit rozhodování stavebního úřadu o umístění a povolení takového záměru.

Zákonodárce má řadu alternativních účinných legislativních způsobů, jak výrazně omezit procesněprávní postavení dalších dotčených osob coby účastníků správních řízení o středně velkých záměrech podle stavebního zákona, aby byl dostatečně ochráněn kolidující zájem na rychlém a efektivním průběhu správního řízení. Rozhodně však za tím účelem nemusí tyto další dotčené osoby z příslušných správních řízení a priori zcela eliminovat. Jinak řečeno, zákonodárce mohl původní rozsah práva spolků na účastenství ještě více omezit dalšími zpřísňujícími podmínkami. Nic z toho však nevyužil a jejich účastenství zcela zrušil.

 

Více viz Ústavní soud v Brně: www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/Pl._US_22_17_navrh.pdf

Pozn.: Návrh sedmnácti senátorů vychází ze stanoviska dvaadvaceti expertů čtyř právnických fakult. Podpořilo ho pět senátorů zvolených s podporou Zelených včetně bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, sedm senátorů za KDU-ČSL včetně místopředsedkyně horní komory Miluše Horské, tři sociální demokraté včetně exministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, senátorka Alena Dernerová (za SD-SN) a místopředseda Senátu PČR Jiří Šesták (za STAN). K předložení bylo třeba nejméně sedmnácti senátorů.