Zamítnutí zákona o ochraně památkového fondu

Zamítnutý zákon o ochraně památkového fondu předpokládal řadu posunů oproti stávající právní úpravě. Vymezoval nejen povinnosti, ale i práva vlastníka kulturní památky. Ještě zásadnější byl tento posuv v otázce práv a povinností vlastníků nemovitostí v památkových územích, kterým mohl přinést dlouho očekávanou možnost poskytnutí dotace na památkové vícenáklady. Na úseku archeologie předpokládal povinnost zpracování projektu záchranného archeologického výzkumu, který by stavebníka předem informoval o postupech a zátěži, jež by jej v souvislosti s archeologickým výzkumem čekala. Současně projekt představoval pro stavebníka relativně pojistku v případě, že by podle jeho názoru docházelo ke svévolným a bezdůvodným změnám v rozsahu nebo harmonogramu archeologického výzkumu. Zamítnutý zákon zakotvoval i pro mnohé kontroverzní účast veřejnosti na ochraně architektonického dědictví, nicméně obdobně jako např. nový přestupkový zákon ve stanovených případech1 nespojoval s touto konzultační rolí veřejnosti postavení účastníka řízení a tím nedával prostor pro blokaci řízení známou zejména ve vazbě na zákon o ochraně přírody a krajiny.

Hlavní nedostatky současného zákona o památkové péči aneb kritikům zamítnutého zákona asi nevadí, že

  • za demolici bývalého kláštera, o jehož prohlášení za kulturní památku se vede řízení, Ministerstvo kultury nemůže ani samo uložit sankci;

  • tomu, kdo úmyslně nebo v důsledku dopravní nehody poškodí kulturní památku – sochu či kapličku – ani nemůže orgán památkové péče nařídit uvedení této kulturní památky do stavu před poškozením;

  • ke zbavení se odpovědnosti za neoznámení provádění stavebních prací v území s archeologickými nálezy postačí ničím nedoložené tvrzení o tom, že bylo oznámeno telefonicky;

  • stavební firma může „svévolně“ vlastníkovi zbourat dům v památkové zóně a nehrozí jí ani stavebníkovi sankce od orgánu památkové péče;

  • po ohlášení stavby Archeologickému ústavu AV ČR stavebník provede stavbu bez umožnění provedení záchranného archeologického výzkumu, aniž by mu hrozila jakákoli sankce;

  • chybí jakýkoli dozor v oblasti provádění archeologických výzkumů.

Toto je jen několik příkladů slabin, které lze namátkou vyjmenovat a které nelze přičíst na vrub neschopným úředníkům, ale vlastnímu textu stávajícího zákona o státní památkové péči. Tyto slabiny zamítnutý návrh zákona o ochraně památkového fondu zcela nesporně a prokazatelně řešil. Výsledný stav tak pochopitelně není pro památkovou péči dobrou zprávou, neboť známé právní mezery nebyly zaplněny a v těchto mezerách i nadále nebude možné použít analogii.2

Podrobnosti k zamítnutí zákona o ochraně památkového fondu jsou publikovány v časopise Stavebnictví č. 8/2017.


1 Tato úprava je obsažena v § 71 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

2 Už prvorepubliková teorie správního práva konstatovala, že správní právo je plné mezer. Ve správním právu však mají „mezery“ jiný smysl než v právu soukromém. Nejsou to mezery pravé, jsouce zákonem zamýšleny. Za takových okolností je použití analogie nepřípustné.
In: Hoetzel, Jiří: Československé správní právo – část všeobecná, Praha 1934, str. 59–60.